Partnerství, které vlastně partnerství není. Jsou spolu, ale žijí zvlášť svým životem. Každý je úplně jiný. Možná si ani moc nerozumí. Nemůžou však tam ani jinam. Nemůžou k sobě, ani od sebe.
Když o něm mluví, cítí se naprosto ulítlá. Oči jí létají někam nahoru, jako by on byl NĚKDO. Ale sakra někdo! V tu chvíli je úplně bez energie, necítí sama sebe, jen k němu obdivně vzhlíží.
Huuu… Tak takhle silné opojení jsem ještě neviděla. Neumím to rozklíčovat. Přijde mi, jako by měl velký upír svou lidskou služebnici. Oddanou, čekající na každé jeho slovo.
Ale upír to není. Je to divné 
Dostáváme se tedy hlouběji. Je u mne poprvé a je naprosto báječná.
Těch životů tam bylo víc. Jako první vidíme jejich život někde v chatrči. On byl její středobod. Její kotva. Její všechno. Byla psychicky nemocná, trpěla bludy, záchvaty, obrovskou panikou. Jen on ji uměl uklidnit, držet ji při záchvatech jako medvěd a dát jí pocit, že žije. Celý svět okolo byl pro ni nebezpečný. Jen on byl ten jediný v jejím životě. Závislost, bezpečí, láska i nenávist.
Další vhled nám ukázal její život hostinské. Baba jako řemen to byla. On byl někde v koutě. Byl její majetek, pracovní síla, takový neschopný, ukřivděný chlápek.
Byli na sobě závislí, ale nic zásadního se tam nestalo. Jen to utvrzovalo to, co tomuto životu předcházelo.
Francie, tak 500 let zpátky. Byla jeptiškou. Do kláštera se dostala ne proto, že chtěla, ale byl to důsledek jejího krutého dětství, znásilňování, týrání. Ale to není až tak důležité.
Milovala Boha, jak jinak. Oddaně mu sloužila. Jenže se zamilovala ještě jinam. To by jeptišky neměly, že… Byl to navíc opat, který by, ehm, tak neměl…
Byl velmi charismatický, krásný a její lásku opětoval. Když si ještě teď přestavím jeho výraz v očích, tak mě mrazí. Velmi silná osobnost.
Jenže spolu být nemohli. Dali slib, který nešel zvrátit. Možná ani nechtěli.
Viděli se jednou za čas, na tajňačku. Byla to obrovská láska. A to, že se viděli jednou za měsíc, jim až tak nevadilo. Byli spolu.
Jeptiška samozřejmě trpěla. Hřešila. A jak! Mám pocit nějakého sebepoškozování, trnová koruna, krev. Klientka však tohle necítí. Bodejť by jo. Byla tenkrát od těla úplně odpojená. Zdroj té zakázané slasti. Sex, blaženost, láska, touha,… Prostě velký špatný.
Dali si slib. Na dalších 1000 let.
“Jsi můj jediný. Nikdo se ti nevyrovná. Jen ty a nikdo jiný.”
Oddali se na duševní úrovni. S pomocí boží. Hm, uměli to.
Žádnej upír. Jsem se sekla! Cha! Ale oddanost služebnice tam byla. Jen jinak. Našly jsme to. Úžasná práce.
Slib ukončuje. Nechce žít dalších 500 let v závislosti a propojenosti.
Některé sliby jdou ukončit až tehdy, když příběhu rozumíme. Chápeme souvislosti, jemné detaily. Když se na něj dokážeme podívat zvenčí. A to se mnou určitě zvládnete.