Dokola potkává stejné typy lidí. Má pocit, že všem dává, možná až slouží a ti ostatní ji komandují a řídí její život. Je pro ni těžké vnímat svoji sebehodnotu a sebeúctu.
Je u mě už poněkolikáté a v podstatě pořád řešíme to stejné, jen z různých úhlů. Není už ztracená a nešťastná, už je naštvaná a má v sobě sílu to změnit. Už si to odžila v různých situacích, z různých stran, v různém prostředí. Ale téma je velice podobné.
Při regresi se mi vrátila o dobrých 200 let zpátky. Vnímá, že není svoji paní, že dělá jen to, co ji řeknou. Když něco udělá špatně, zbijí ji. Je strašně sama, v naprosto bezvýchodné situaci.
Nikam nepatří, nikdo ji nepomůže a nikdo ji nechce.
Jsme v Americe, v dobách černého otrokářství.
Vidí se, jako mladá služebná v domě pána a paní.
Musí dělat to, co má přikázáno. Nesmí ke svým lidem, protože ti už ji nepřijali, pracuje v domě u bílých, už k nim nepatří.
A domácí se k ní „adekvátně“ chovají. Možná tak, jak bylo v těch dobách zvykem.
Klientka vnímá, že je zjizvená a její půlka tváře znetvořená. To jí udělala paní domu, aby znechutila svému manželi, svému bratru a ostatním mužům, kteří žili v tomto velkém domě, kteří ji sexuálně využívali. Jednoduše žárlila, protože se manžel uspokojoval na otrokyni a ji, tlustou a zlou, nechtěl.
Ale nepomohlo to.
Byla prostě otrokyně a tak odevzdaně sloužila i sexuálně. Asi od svých 11 let. Nemohla jinak.
Přijímáme její život, její bolest a smutek a částečně se nám oběma ulevuje. Ale není to všechno.
Zjišťujeme, že když tak oddaně sloužila, byla občas těhotná. Jenže žádné dítě se nikdy nenarodilo. Jakmile to na ní bylo vidět, zbičovali ji, zbili ji holemi a tak svoje dítě potratila. Ani pochovat ho nemohla, takže jediný způsob jak fungovat dál, bylo hodit své nedonošené děťátko do řeky.
A tak žila ve strachu o to větším…
Klientka si ve své regresi představila 6 malých hrobečků, kde dodatečně pochovala její (své) děti. Opět jsme přijímaly, pročišťovaly a opět se a o kus ulevilo.
Pořád to ještě nebylo všechno, ještě jsme o ní potřebovali zjistit další informace, aby příběh mohl být uzavřen. Klientka potvrzovala, jak tyto emoce, která mladá černoška prožívala, velice důvěrně zná.
Přišel další vjem, že si ze zoufalství žena ublížila, ale už pak nic víc klientka neviděla, jen cosi rozmazaného…
Jo, to je ono! Zabila se! Ze strachu, opět těhotná, vyčerpaná a vyděšená. Jediný způsob jak skončit svůj život svobodně.
Proto se toto trauma, tento vzorec, uložil v její duši. Proto i v tomto životě, měla jakousi potřebu sloužit do roztrhání těla. I muže si k sobě pouští velice nerada, protože se cítí s nimi ohrožená.
Konečně se mohl příběh uzavřít. Po odpuštění sama sobě, smíření, uvědomění důležitých spojitostí, které teď už dávaly smysl do velké skládanky jejího života.