Neděje se jí nic strašného, není nemocná, není psychicky v kopru, nic takového. Jen se jí špatně dělají změny v životě, je v jakési bublině, ve které se nemůže pohnout a je unavená.
Je to mladá žena s krásným hlasem.
Pracujeme spolu poprvé. Četla spoustu mých příběhů, takže tak trochu ví, co má čekat. Stejně dostává informace, že se můžeme dostat kamkoliv.
Ladíme se na téma, hledáme tu správnou emoci, po které se sputíme někam dolů…
Psal se rok 1813 a jí tam bylo asi 12. Žila jen s mámou a tátou. V Holandsku. Táta byl dobrodruh a jednoho dne se rozhodli, že pojedou prozkoumat Africký kontinent. Slíbili jí zvláštní zvířata a velká dobrodružství. Rodina rozhodně nebyla chudá a tak si to mohli dovolit.
Cestovali sami nebo jen s malou skupinou. Otec byl velmi odvážný a pustil se do krajin, o kterých se v té době ještě moc nevědělo. Toužil po objevech.
Dostali se na místa, které opravdu bezpečné nebyly. Jednou v noci se na ně vrhli původní obyvatelé.
Její rodiče zřejmě při útoku zemřeli. To se nám vůbec nedařilo zjistit. Prostě najednou nebyli. Holčička se octla v dřevěné malé kleci.
Domorodci na ni často chodili koukat. Dokonce jí i krmili, občas ji dali nějaké listy, do kterých se oblékala. V kleci pobyla několik týdnů.
Byla plná strachu, bezmoci, totální paralýzy. Nemělo smysl utíkat. Neměla kam, nevěděla kudy a rodiče, ani nikdo, kdo by jí rozuměl, tam nebyl. Cítila se strašně sama. Byla smutná, ale i naštvaná na to, že vůbec někam jela. Bylo by přeci lepší nedělat nic!
Domorodců se bála. Často na ni cenili zuby, zvláštně se koukali a stále ji někdo pozoroval. Bylo to všechno špatně. Svět mimo klec se zdál ještě nebezpečnější, plný děsivých zvuků zvířat, které by si na ni určitě velice rychle pochutnali.
Po nějaké době to holčička vzdala. Rozhodla se, že smrt bude jediné řešení. Smrti se strašně bála. Věděla totiž, co ji pravděpodobně čeká. Její tělo bude snědeno obyvateli vesnice.
Časem jí i to už však bylo jedno. Nejedla, nepila. Už ani ti domorodci nevěděli co s ní. Nebyl jejich prvotní záměr ji sežrat. Možná ji měli zabít rovnou. Možná ne, to už nezjistíme.
Jsme tam s ní v tu nejkritičtější dobu. Tak, aby zemřela smířená a její duše mohla odejít do nebe. Tak tomu věřila a byla tak vychovaná. Tělo s důvěrou nechala přírodě. Možná to byli lidojedi, možná se chovali přírodně pudově a maso bylo přeci jen maso.
Odpouštíme, přijímáme, dýcháme, děkujeme, osvobozujeme tak dlouho, dokud se příběh nezavřel a neukončil.
Paralýza, neschopnost se realizovat, radovat se a jen tak v klidu a pohodě žít byla s tímto příběhem ukončena také. Věřím tomu.
Krásné to bylo. Hluboké. Děkuju za důvěru 