Trochu zvláštní kombinace, viďte? I přesto, že je zvláštní, je to důležitý dílek poznání jedné podnikatelky. Ať dělala co dělala, vydělávala stále stejně. Pokud něco změnila, přesypalo se to na jinou na stranu, ale výsledek na účtu byl pořád podobný. Několik let beze změny. A protože už se jí to zdá divné, objednala se k mně na konzultaci.
Uvědomila si totiž, že lidem, kteří dokáží vydělat daleko větší peníze, závidí. Ale ne tak jako motivačně, takovéto “chci to taky”. Ale jako ošklivě. Špatně se jí to popisuje. Chápu, nemluví se o tom příliš snadně. Přiznat si tuhle hnusnou závist a ještě o ní někomu povídat, není jen tak. A to vám o ní ještě i píšu. S klientčiným souhlasem, jak jinak.
No a když na úspěšné podnikatele koukáme pohrdavě skrz prsty, těžko se staneme někým takovým.
Pozorně naslouchám jemným nuancím jejího hlasu, slovům a emocím, které se nacházejí pod tím. A brzy mi přichází obraz a společně objevujeme její život tam tenkrát.
Francesco, 18. století, Itálie
Mladý básník, jež chudý byl jak kostelní myš. Jediné jeho bohatství byla slova na papíře, jež hojně vypisoval, tvořil a kouzlil do jistých útvarů, o které však nikdo nejevil zájem. Byl pohlcen svou tvorbou a vnímal ji jako boží dar. Nic důležitějšího pro něj neexistovalo.
Však také Bůh byl jeho společníkem nejčastějším, proto o lásce k němu psal nejvíce.
Jednou, při procházce, potkal ji. Byl uchvácen její krásou a vznešeností. Každý den chodil na stejná místa a čekal, až bude procházet kolem.
Zíral, obdivoval a zamilovával se čím dál víc.
Byl však velmi plachý a bál se jí oslovit. Ani nemohl. Nebyl jí hoden. Patřila k bohatému rodu a byla určena jinému muži. Bohatému muži, jež se občas naparoval při procházkách vedle ní.
Jen potají obdivoval její tvář a začal své básně psát jí.
Po čase si ho všimla. Líbil se jí. I když se s ním nikdy setkat nemohla, vždy, když ho spatřila, jejich oči se střetly na několik dlouhých, předlouhých vteřin, ve kterých se odehrál snad celý život. A tak šel den za dnem. Těšila se na něj, tak moc, jako on se těšil na ni.
Jenže jim život více nedopřál. Komtesa byla oddána a procházky po městě musely ustat. Básník, ač stál každý den na stejném místě a vyhlížel ji, už ji nikdy nepotkal.
Postupně se stával zlým a zapšklým.
Záviděl tomu, kdo si ji mohl vzít. Kdyby! Kdyby měl urozený původ, kdyby měl peníze, kdyby, kdyby, kdyby!
Byl zlý! Zlý na všechny boháče, kteří si mohli dělat, co chtěli. Jeho bolest byla obrovská. Jediná láska jeho života mu nebyla dopřána.
Byl zlý i na Boha! To On může za to, že bohatí jsou bohatí a že mohou to, co chudí nemohou.
Jak ten, co si vzal “jeho” komtesu.
Své básně už nepsal o lásce. Ani o Bohu.
Psal o tom, jak chudí nemohou nic a bohatí mohou vše. Psal o tom, jak trpí, jak pohrdá všemi těmi, jež peněz mají nazbyt. Že ctnost člověka se určuje jeho chudobou.
Francesco zůstal sám. Jeho srdce se zavřelo ve své bolesti a urputnosti. Vinil peníze za vše. A nesnášel ty, co je měli.
Ve své závisti a pýše žil celý zbytek svého života. V marnosti, bolesti a zlobě.
Až dnes mohl být tento příběh rozpleten, pochopen a uvolněn. Je svobodná. Nemusí už nést tento příběh, závidět, nemusí se dělat tou lepší, protože jsou lepší ti, kteří peníze nemají. Je v pořádku peníze mít, vydělávat a dopřávat si. Dnes už je to jinak. Už to není o tom, v jaké posteli se člověk narodí. A to je dobře.