O penězích nám koluje spousta různých přesvědčení. Známe je určitě všichni.
Tuto konzultaci jsme dělaly původně na nedostatek — spíše tedy na neudržení peněz na místě, potřebu si peníze oddřít a mít štěstí na muže, kteří časem o všechny svoje peníze přijdou a nechají se ještě živit.

Napřed řešíme rodiče. Nacházíme brzy to, co potřebujeme. Je to úplně jasné. Rodičovský filtr — máma se musela nadřít, táta peníze rád rozfofroval, tajili si “co, kdo a jak” a nakonec se rozvedli. Tahanice o peníze byly pořád. Bylo to potupné, příšerné a dítě v tom vyrůstalo. Vyjeté koleje, takže hledáme výhybku, aby nás to pustilo jinam. Super, hotovo.

Najednou mi, holka, ztuhne. Prý má pocit, že je v černé kouli a nemůže se pohnout. Tělo se jí trochu křiví, je ztvrdlá, divně dýchá a mění se výraz v obličeji.

No jasně. Oujé, zavolalo si nás to. Jdeme na výlet do dávných vzpomínek její duše.

Dostáváme se do Londýna, tak na začátek minulého století. Je muž. Zlý, nenávistný, bolavý. Jeho matce bylo 16, když se narodil. Otec byl neznámý. Byli chudí, matka vyrůstala se svou matkou. Když bylo malému rok, dva, dostal dětskou obrnu, ochrnul na půlku těla a přestal chodit. Občas měl epileptické záchvaty, byl celý pokroucený, nehezký. Matka na příkaz své matky dítě odložila na ulici. Vyrůstal někde v sirotčinci a brzy se dostal na ulici, kde žil celý zbytek života.

Občas se na něm vyřádila partička výrostků, kteří ho v noci zbili holemi, kopali do něj, plivali. Vrátit jim to nemohl.

Byl zklamaný světem. Lidmi. Vším, co znamenalo život. Byl chudší než kostelní myš. Peníze žádné neměl a pokud se k nějakým dostal, velice rychle mu je sebrali.

Jak tyto pocity tato žena zná! Strach se pohnout, strach vlastnit peníze, pocit, že je ošklivá, méněcenná, divná. Strach, že jí bude ublíženo, že se něco stane. Občas jí divně bolí tělo, hlavně pravá polovina.

Ptá se mě, co udělala, že si musela vybrat takový život. Vysvětluji jí, že neudělala nic špatného. Že nedostáváme trest za to, že jsme někde hřešili. To je křesťanské pojetí a takhle to nefunguje.

Její duše si to s veškerou láskou a moudrostí vybrala. Věděla, do čeho jde. Šla si prožít život plný bolesti, smradu, odmítnutí. Život plný sra*ek, ve kterém nebylo ani za nehet laskavosti.

Dáváme do souvislostí, čistíme, uvolňujeme. Nastavujeme nově vztah k životu, k penězům, k sobě. Žena se pomalu uvolňuje a i její původně pokroucená ruka vypadá zase normálně.

Ale zpátky k mrzákovi. Ještě tam máme nějakou práci.
Jsme tam s ním, dokud naposledy nevydechne.
Ale nejde mu to. Bojí se, že nenajde vnitřní mít, nebude pohřben a jeho tělo bude pohozeno do Temže. Chvíli to trvá. Nevadí. To je čas, který se nesmí uspěchat. Dává mu pozornost a dotek. Sice není fyzický, ale přesto kouzelně léčivý. Jako když hladíte dítě po hlavičce, aby zavřelo oči a klidně spalo. Po chvíli muž přeci jen ochotně zavřel oči, smířeně vydechl a zemřel s vědomím, že svůj plán naplnil.

Odchází ode mne klidná a krásná, propojená s hlubokým mírem a moudrostí své duše. Zná sama sebe o kousek víc. Všichni jsme někde fuj a ona už ví, kde to má a že to už nemusí tahat svým životem dál.
Je volná. Je o kousek víc sama sebou. Kouzelné…