Má to tam už pár měsíců a chce vědět, proč to tam narostlo. Doufá, že po zpracování tématu se polyp ztratí. Buď se vstřebá, odejde s menstruací, nebo na ni čeká chirurgický zásah. Je to mrzuté, ale slíbit nemůžu vůbec nic. Sama nevím, jak na to bude její tělo reagovat, jak moc je polyp velký, jak velkou částí tam drží, jak je tam dlouho.

Prý jestli to není něco jako miminko, které si přála.
Jsem na ni drsná a odpovídám jí rovnou.
„Miminko?
Není.“
Polyp v děloze je něco navíc, něco, co tam nepatří.  Trvá nějakou dobu, než to tam vznikne. Ono se to tam neobjeví jen tak. Samoseto. Kdepak.

Potřebujeme se vrátit do dob, kdy se jako žena cítila nejmizerněji. Nejdeme nikam daleko, žádný minulý život to není. Tohle si vytvořila totiž, pravděpodobně, někdy teď.

Vracíme se tedy o pár let zpátky. Do doby, kdy si uvědomila, že jejich manželství není takové, jako si představovala. A že to není dobrý. Jenže s tím ještě neuměla nic moc dělat.

Možná se to zakládalo ještě o pár let dřív.

Když se na to ladím, mám pocit, že ten polyp tam vznikl proto, aby zamezil „cizím předmětům“ ve vagíně. Ptám se jí, jak to měla tenkrát po sexuální stránce, nenechávám ji ani domluvit, protože už to vidím a musím s tím ven.

Jsem na to totiž hrozná. Skáču ostatním do řeči, nenechávám je domluvit a nebo se zeptám a sama si odpovím. Ale nemyslím to zle, je to rychlejší, než si stihnu vzpomenout, že se to nedělá, že to ani trochu není slušné a že to sama fakt nemám ráda. Většinou mi to dojde o několik minut později. A příště to udělám stejně znovu. Jsem v tomhle nepoučitelná a všem se za to moc omlouvám. Někdy mi to dřív mluví než myslí.

Jaké že „předměty“ to mají být? Penis. A sperma. Jenže když to žena nechce, necítí to a přemáhá se, aby dal mužskej pokoj, dělá svému tělu medvědí službu.

Dokonce to ještě vylepší a v tuto dobu obvykle nasazuje hormonální antikoncepci nebo tělísko, aby se chlap mohl naprosto v klidu vystříkat.

Jenže není sperma jako sperma. Představte si chlapa, který sedí celý den doma u počítače, je nespokojený se svým životem, se svým manželstvím stejně jako jeho manželka spokojený taky není a nemá jiné vybití. Nemyslím tím jinou ženu, ale něco, kde může vybít svou agresi, nespokojenost, emoce, jakýkoliv přebytek. Tu svoji nespokojenost v sobě městná a jde to ven jedinou cestou.

Do jeho ženy. A z té se časem stává něco jako popelnice. Popelnice, která se ovšem nevyváží.
Přesto to spousta žen neví a přijde jim to naprosto normální. Sperma je totiž taková kouzelná tekutina, která se propojuje s energií muže. Škoda, že agrese třeba neodchází ven stolicí. To by bylo docela bájo.

Jedna moje příbuzná mi nedávno říkala, že dělá chlapovi „nabíječku“. Musí. Tak to prostě je. Když je protivný a vyžaduje sex, tak aby jí dal pokoj a nebyl na ni a na všechny kolem hnusný, nechá ho vystříkat. Kam? Do své vagíny. Obětuje se.
Jenže ten její chlap nechodí ven, nechodí sportovat (ono by ho asi už klepla pepka, kdyby se rozhodl ve své hmotnostní váze běhat), raději si dá pět piv a ovárek k tomu. A svůj přetlak směřuje víte kam. Není se čemu divit, že milá žena dnes už nemá ani vaječníky, ani dělohu a je sledovaná na onkologii.

Rozumíte, co tím chci říct?
Že ženská není skládka a že není povinna tohle absolvovat. Že ty doby jsou vážně už pryč.

Možná by se dalo říct, že metoda „taťka to umí“, která je samozřejmě strašně potíraná jako šíleně nespolehlivá, je v tomhle velmi šetrná. S antikoncepcí, tělísky se to tam bezmyšlenkovitě dávkuje. Nadupaní králíci to tam dávaj i několikrát týdně. Nebo denně.

A my o tom nepřemýšlíme. To je to špatně. Necháme tam vstupovat to, co tam vlastně nechceme a ještě tam necháme chlapa vyklepat. I když svůj přetlak může zpracovat jinými způsoby a ke své ženě přistupovat jinak.

To, jakou si to vybírá daň, je asi jasné. Cysty, polypy, výtoky, bolesti, srůsty, nechuť k sexuální aktivitě a tak. A pokud se ta ženská nemá ráda, nenávidí se nebo je tam nějaká jiná pěkná sebedestrukce, daň je ještě patologičtější.

Představte si své lůno jako chrám, do kterého vpouštíte jen toho, koho skutečně chcete. A pokud vám tam má něco zanechávat, je to jen a jen na vás. Nikdo jiný nemá klíč. Jen vy. Vy si to šéfujete. Rozhodujete. Vy jediná máte právo říct ne. I když bude protivný a hnusný, i když je to fakt těžké. Protože časem toho chlapa budete nenávidět. A možná budete nenávidět i sebe, protože to neumíte jinak.

Dá se to změnit a opravit? Jasně, dá. Skoro cokoliv. Pokud jsou však vnitřní změny nevratné, velké, neuděláme s tím ani prd.

Takže když se vrátím k původní klientce a jejímu polypu – našly jsme její téma, omlouvaly, čistily, odpouštěly. Představovala si, že jí v děloze roste růže. Rudá a krásná. Každý den bude se svou květinou hovořit a sledovat, jak se má. Jestli kvete, voní a žije. Jestli místo květiny a života není uvnitř odkladiště radioaktivního odpadu, který se tam rok za rokem vrství a kupí.

Zajímavé příběhy z konstelací a regresních terapií