Její rodina je velmi movitá, ale ona ne. Mívá peníze tak akorát na to, co potřebuje a je zvyklá se spokojit s málem. Obvykle na ni zbude to, co nikdo nechce. Třeba nejošklivější a nejhorší kancelář v práci. A tak se jí to děje spoustu let. Před několika měsíci začala podnikat a tak potřebuje své vnitřní nastavení změnit.

Nejprve stavíme konstelaci na rodinu. Jak to, že oni umí a mohou a ona ne. Rodiče stojí vedle jejího bratra a ona stojí bokem. Zástupce za peníze se drží u chlapů.

Nejprve jsem přemýšlela nad tím, jestli není „problém“ v ženské linii a půjdeme do rodu k předkyním. Zadavatelka záhy doplňuje, že bratr byl hodně nemocný a lékaři doporučili její matce, aby si pořídila další dítě, protože prvorozený brzy zemře.

Jejich syn nakonec nezemřel. Zůstala mu však veškerá pozornost, péče a láska rodičů. Jejich matka měla o své dítě takový strach, že na to druhé se už nedostalo. Není to o tom, že by nechtěla, ale bylo to pro ni tenkrát tak traumatické, že to nezvládla jinak. Někdy se dokonce se stává, že matka vnitřně umírá, pokud její dítě zemře. Pak není schopná přijímat ani dávat lásku nikomu jinému.

Připojuji zadavatelku do konstelace, ať si sama propojí se systémem a přijme tuto skutečnost. Je to velmi náročné a hluboké.

Po chvíli zadavatelka prohlásí, že prosí matku, aby jí odpustila. Matka stále kouká studeným a odpojeným pohledem a evidentně nechápe proč. Matka jí totiž nemá co odpouštět. Její dcera se narodila se zdravá. Jediný, kdo může komu co odpustit, je zadavatelka. Odpustit své mámě, že jí nedala lásku, přijetí a podporu, protože neměla z čeho.

Matce však potřebujeme poděkovat. Poděkovat za život, za existenci. Možná i za to, že do toho v tak stresujících podmínkách šla.

Poté si zadavatelka přijímala své místo druhorozeného dítěte. Své místo v rodině.

Ukončujeme životní období Popelky. Už nemusí čekat na drobky, které spadnou od stolu, protože ona byla ta, o kterou se nebylo třeba bát a která byla navíc.