Ale ne ledajaké. Pořádné přejídání. Prostě dokud je co jíst, tak musí jíst. Vybílit ledničku do dna. Jí nejraději tehdy, když ji nikdo nevidí. Miluje sladkosti, čokolády, cokoliv, v čem je cukr. Hodně cukru.
Mívá zvláštní černočernou tmu před očima a musí se cpát. Neexistuje jiná možnost.
Zastaví ji, až když vnímá, že je jí špatně.
Na váze to jde vidět. A šlo v podstatě vždycky. Jelikož z rodiny není jediná, kdo tímto “trpí”, hledáme téma v rodových hlubinách.
Dostáváme se k příběhu jedné z předkyň. Usuzujeme, že to byla její prababička, ale po konzultaci s maminkou klientka zjistila, že to muselo být ještě dřív, protože tamta prababička byla docela v pohodě. Nevadí. A ono je to možná jedno, kdy přesně se to stalo. Důležité je, že příběh budeme moct ukončit a rodová linie si ho neponese dál.
Vidíme malou holčičku, která žije jen s dědečkem. Jsou schovaní v nějaké studni, nebo hlubokém sklepě, zasypaní mrtvými těly. Schovávají se před vojáky, kteří chodí na povrchu. Nejsou to ani tak nepřátelé, ale zřejmě nějaké vojenské tažení, které budí strach a hrůzu. Zejména dědeček se bojí a proto schovává svou vnučku. Moc tam toho nemáme.Je tam tma, zima, zápach a strašný strach… Mají hlad. Po nějaké době k nim přichází voják a dává jim chléb. Za pár okamžiků však leží mezi mrtvými i on.
(Pozn. — je to takové kostrbaté, ono dostat se do vzpomínek cca 7leté holčičky, která je v téhle stoupě, nebylo úplně jednoduché. Ocitli jsme se v oblasti Ruska nebo Ukrajiny, kde se to před 1. světovou mydlilo snad permanentně.)
Vojáci po několika dnech opustili dané místo a holčička mohla vylézt ven. Dědeček už bohužel tuto záležitost nepřežil a ona zůstala sama.
Žila pak u nějakých cizích lidí, možná sousedů. Hodně pracovala, dřela a žila v nelidským podmínkách, za které musela projevovat vděčnost. To, že nedostávala moc najíst, bylo asi to nejmenší. Pán domu ji průběžně znásilňoval, paní domu ji za to nenáviděla o to víc, protože její manžel o ni nejevil žádný zájem a děvečce záviděla jeho pozornost.
Jakmile vyrostla a byla schopná si poradit, utekla a nějakou dobu se potloukala sama.
Měla štěstí. Potkala muže, vzali se a měli děti. Měla se s ním relativně dobře. Bohužel to nestačilo k tomu, aby se její trauma a bolest mohlo uzdravit.
Nenáviděla sama sebe, své tělo, své ženství, nenáviděla muže, za to, že jsou takoví, jací jsou. Nenáviděla život, že jí připravil takovou cestu životem. Nenáviděla Boha za to, že ji takto ztrestal.
A aby to všechno zalepila a schovala, jedla. Snažila se to všechno zajíst. Chléb, koláče, pirohy, cokoliv, co se dalo sníst. Problém se sice nevyřešil, ale nebyl až tak cítit. Necítila tolik bolest, stud, nebo cokoliv jiného. Bylo jen přeplněné břicho.
Poděkovaly jsem předkyni za její život, za její zkušenosti. Pomalu jsme to čistily, zpracovávaly a dávaly do souvislostí další detaily, které se při konzultaci ukázaly. Hanba a stud byla ukončena, bolest projevena a to, na co chtěla předkyně zapomenout, bylo projeveno.
Příběh plný bolesti a zvláštního nutkání ji utlumit, byl ukončen.