Potřebovala přijít na konzultaci co nejdřív, bylo jí špatně, měla stavy panické úzkosti a bylo to den ze dne horší a horší.
Když přišla, vypadala, že je jí fakt blbě. Chvílemi dokonce vypadalo, že bude první osoba, která při terapii půjde fakt zvracet. Ale nechtěla být první, takže si to prý nechá na jindy 
Chtěla jsem po ní, ať se hezky nacítí do svého stavu “špatně” a ať mi v tom chvíli dýchá. Skrz tento stav jsme se pomalu přesouvaly do míst, které potřebovaly být znovu otevřeny a transformovány.
Moc nám to nešlo. Téma bylo velmi hluboké a bolestivé.

Příběh se nám krátce otevřel, klientka si to rychle pojmenovala, zařadila, vyběhla z něj ven a že už jí je dobře a že se do něj vracet nebude Cha!
Obranné mechanismy jako víno. Chce to více času, porozumění a ono to povolí.
Takže zpátky.

Vidíme ženu sedící ve tmě. Nic víc. Nespěcháme. A ono to ani moc nejde.
Cítíme obě příšerný zápach. Zmínka jídla klientku zase zvedá z gauče.
Zjišťujeme, že to není snad ani jídlo a výkaly, ale hniloba. Ta osoba, na kterou se naciťujeme, má obrovský strach a je znechucená nejen svým tělem, ale i svým životem.
Dostáváme se pomalu dál.

Byla prostitutkou. Už od mala (ani menstruovat nezačala a začala “pracovat”, tiply jsme to na takových 6, 7 let — děsivé…).
Dávala mužům vše, co po ní chtěli. V tom nejsurovějším smyslu slova (dnešní BDSM by asi s přehledem strčila do kapsičky od trenek některého ze svých amantů). Žila ze dne na den. Neuměla to jinak. Byla vyhledávaná, oblíbená, fungující. Zjišťujeme, že s tímhle problém klientka nemá. Tamta žena je s tím totiž naprosto OK a žádné jiné vyhlídky ani možnosti tenkrát neměla. Dělala jen to, co musela, aby přežila.
Jenže…

Dostala, pravděpodobně, lepru. Možná nějaký mor, šílený sifilis, bůhví co.
Její tělo, kdysi krásné, začalo chátrat. Vznikaly obrovské boláky a tělo postupně začalo hnít. Boláky byly na sliznicích, takže cokoliv pozřela, šlo zase ven.

Umírala pomalu. Ve svých výkalech, hnilobě a obrovské samotě. S pocitem, že ji bůh trestá (Neidentifikovaly jsme náboženství — nebylo to křesťanství, ani muslimové, možná pravověrní… Příběh se odehrával v místech velkého sucha, písku a kamenů.)
Měla ve svém stavu postupné hniloby čas přemýšlet. Nad marností, zbytečností a bolestí. Nad dětmi, které se nechala vzít, protože by je nemohla uživit. Nad vším svým životem, který byl takový, jaký byl.

Klientka je tam s ní v jejích posledních minutách života. Vracíme se do těch chvil schválně, aby tamten život mohl být ukončen s přijetím a smířením.
Věnujeme jí pozornost a pár minut ticha a bytí.

Ticho sice občas přerušuje Toník svým žvatláním a boucháním hraček, ale přesto tím nenarušuje léčivý proces.

Po chvíli se klientka uklidní, přestává nervózně podupávat nohama, dech má hluboký a její aura se rozzáří.
“Je to už dobrý, viď?”
Souhlasně přikyvuje hlavou a nechává doznít tu zvláštní chvíli. Děkuje si, pouští, dýchá… Už ví, jak na to.

Ještě mě to vrací zpátky k tomuto příběhu a hledám poselství. Ještě tam něco je, ještě to nemá být uzavřeno.

A mám to! Ta žena tenkrát neměla žádnou volbu, žádnou možnost a svůj život odžila jen jedním možným způsobem. Jenže dnes má tato žena svůj život ve svých rukách. Má možnost volby, možnost se rozhodnout a vykonat změnu, kdykoliv bude chtít! To je to poselství! Jo!
“Máš život ve svých rukách, uvědom si to!”