Má dlouholetý chronický průjem, na který nezabírá vůbec nic. Není to ani lepkem, ani laktózou, nefunguje lékařské péče, ani ta alternativní. Od dob, co ho máma přestala kojit a je na “normálním” jídle, tak prostě chodí xkrát denně už pár let.
Chlapeček trpí nočními děsy, často padá do totální oběti a nebo ukrutného agresora a je hodně aktivní.
Má pořád hlad. Má potřebu neustále jíst a něco kousat. Jeho máma říká, že žere jako pes. Dokud v té misce něco je, tak neodejde.

Jeho máma má zase problémy s váhou. Během pár týdnů je schopná nabrat x desítek kilo, jen proto, že má nebo nemá stres a musí si hodně hlídat, aby nebyla jako koule.

Prošli si už lecčíms, ale bez efektu. Nejbizardnější mi přijde regrese, kdy jim paní našla, že byl nějakej hnusáckej faraon a tohleto má za trest… no co s tím má matka dělat a jak se to má změnit v systému dítěte, to fakt nechápu.

Protože je klientka už zkušená a znalá, kloužeme do regrese velice rychle. Držím směr, faraóna teď úplně nepotřebujeme, potřebujeme jít tam, kde byli spolu oni dva. Jeho průjem nevnímám jako trest (ono je to strašně krátkozraké — minule ses choval jako kretén a teď si to vyžereš, hajzle, moc nefunguje). Cítím totiž z chlapečka strach, stres a obrovský hlad. Tipuju to na postkoncentrákové trauma. Ale uvidíme.

První vhled je na pohodu. Klientce je tam asi 10. Má brášku (její syn), kterému jsou tam tak 4 roky. Běhají po louce, na ní se pasou husy a mají se docela hezky. Ty děti. I když ty husy asi taky.
Posouváme příběh dál.
Energie citelně zhoustla.
Jede s bráškou ve vlaku. Sedí na zemi, je tam šero, smrad a strach by se tam dal krájet. S nimi jede spousta dětí. Ve vagóně mají velký lavór, do kterého děti chodí dělat potřebu a ten pekelně smrdí.
Rodiče tam nejsou. Nevíme, jestli zůstali doma, jestli vůbec žijí. Prostě nejsou. Jsou tam jen oni dva. Brášku hlídá a objímá.
Vystupují po několika dnech. Vidí věž a vysoký plot.

Osvětim.

Jsou stále spolu. Stará se, aby Karlík netrpěl. Dává mu většinu svého jídla. Pořád totiž pláče, že má hlad. A oni tam plakat nesmí. Nesmí křičet, nesmí běhat. Musí být jako myšky. Můžou sedět, nebo ležet a nesmí dělat nic, čím by rozzlobili hlídače. Musí čekat. Ale nic se neděje. Takto tam tráví den za dnem. Pijí tam špinavou smradlavou vodu z kyblíku a používají k tomu pár společných hrníčků. Umýt je není kde. Musí to prostě vydržet. Tak to je. Podivné bezčasé období. Možná tam byli pár týdnů, možná několik měsíců.
Karlík onemocněl. Má krvavý průjem, horečku a strašně ho bolí bříško. Nechce ani jíst. Má skelný pohled, je strašně unavený a často blouzní.

Po nějaké době se děti opět přesouvají do vagónu. Karlík už přesun nezvládá a sestra ho musí nosit. Po několika dnech cesty opět vystupují.
Anička je už hodně vyčerpaná a otupělá. S Karlíkem je to špatné, hodně špatné. Je z něj jen kostřička, která sotva dýchá. Jeho nemoc pokročila, ale přesto se o něj stará, tak jak jen může. Nestačilo to. Zjistila, že Karlík nedýchá. Zemřel. Zemřel jí v náručí, někde na cestě, v průvodu ostatních vystrašených dětí.

V tu chvíli jí už bylo všechno jedno. Vystoupila z řady a začala hystericky řvát a křičet. Brášku svírala v náručí a svou bolest chtěla vykřičet do světa.
Během pár sekund se po jejím krátkém svobodném a bolestném křiku ozvalo pár ran z kulometu.

A Anička zmlkla navždy.

Uvolňujeme s klientkou veškeré emoce a jejich příběh uzavíráme  s přijetím, odpuštěním, klidem v těle i mysli. Věřím, že jsme ukončily vše, v čem už nebylo potřeba pokračovat a že chlapeček bude nejen klidně spát, ale i jíst a průjem se stane minulostí.