Je unavená, bez nálady, nemá chuť tvořit a její kreativita se někde zatoulala. Občas stává před prázdým plátnem a po chvíli od něj rozmrzele odchází.
Je už zkušená, ladíme se rovnou, víme, co chceme, kam jdeme a noříme se do hlubin.
Jako první nám vyvstává příběh mnicha. On to byl původně teda nějaký rolník, ale jelikož měl tak trochu obscesivní choutky, ač byl v podstatě úplně neškodný, došel k závěru, že své démony očistí za zdmi kláštera. Takže tam “okleštěn” strávil dlouhou část svého života. No a když se tak urputně modlíte 10, 12, ale i 16 hodin denně, tak to tam prostě zanechá následky. Za vše, co bylo “nečisté” se samozřejmě navíc fyzicky potrestal. Něco do sebe zapichoval, řezal se, prostě bolest a krev, adekvátní trest!
Jakou to má souvislost s kreativitou? Musí být každý umělec úchyl?
Kdepak. Ale kreativita a sexualita mají k sobě strašně moc blízko. A když nevhodně usekneme jedno, usekneme i to druhé. Jdou ruku v ruce.
Máme chuť ještě jít dál, takže otvíráme další život, další perlička přichází na řadu.
Dostáváme se do přelomu 18.,19. století. Nacházíme ženu naprosto unavenou, zdrcenou. Chvíli řešíme, jestli je prostitutka, nebo ne. Ale na ulici ji nevidíme. To, že občas “poslouží” je však evidentní. Klientka vtipně poznamená, že si připadá jak scvrklá švestka. Marnost nad životem, nechuť, zklamání. Chodící zombie. Strašidelný.
Posouváme její život zpátky a zjišťujeme, že jako dítě a mladá dáma se měla skvostně. Žila v bohaté rodině, její otec miloval umění a podporoval ji v uměleckém vzdělání. Slečna milovala literaturu, básně, malovala… Měla soukromé učitele, kteří se jí velice intenzivně věnovali. Její životní vize byla jasná.
Jenže… přišla revoluce, smetánka a bohatí byli sesazeni a byl jim odebrán majetek. Mladou dámu odvedli do jakéhosi zařízení, kde se starala o bohaté vysloužilé vojáky. Nějací generálové, admirálové a papaláši, co čekali, až skončí jejich život. Za odměnu byli ubytováni v nějakém lepším zařízení. Mladá dáma s stala slečnou pro všechno. Krmila je, umývala je a občas jim dělala dobře i jinak. I to byla její povinnost.
Neměla nic. Dostávala jídlo, měla kde spát a celý její život se smrskl na to, že se starala o to, aby dědkové netrpěli. Prázdný, smutný, poražený. Žádná poezie, žádné skvělé večírky, žádná tvorba. Čekala jen na to, až to skončí. Zlobila se na malování, poezii, peníze, bohatství a lepší život. Kdyby toho nebylo, nedostala by se tam, kde se dostala…
Takže jsme opět čistily, prodýchávaly a dávaly energii do pořádku.