Itálie, 18. století. Ona pochází z bohaté rodiny, on je chudý zaměstnanec jejího otce.
Jejich obrovské lásce však nebylo přáno. Otec to udělal kulantně a poslal mladého na dlouhou obchodní cestu lodí. Prý na rok.

Dali si tedy slib, že na sebe počkají. Že do té doby obměkčí otce, že se určitě něco stane a jejich láska bude naplněna. Dali si slib, že nebudou nikdy s nikým jiným. Jen spolu. Navždy. V jakémkoliv životě.

Rok se s rokem sešel a mladík nikde. Slečna nevydržela nátlak svého otce a vzala si na jeho doporučení jiného muže. Bohatého, z dobrého rodu, toho, kdo bude umět spravovat majetek, který jednou zdědí. Přeci nedá otec svou jedinou dceru a bohatství jejich rodu nějakému šupákovi!

Po třech, čtyřech letech však mladík přijel. Našel svoji vyvolenou jako vdanou paní.
Byl tak zničený, že jejich slib nebyl naplněn, že na něj nečekala, že ho její otec poslal pryč schválně! Taková nehoráznost, marnost, zklamání. Ztratil vše, co ho drželo při životě. Zůstal vztek a bolest. A v té zlosti si uvázal lano na stromě poblíž jejího domu.

Aby taky cítila bolest, obrovskou vinu z toho, že nenaplnila slib, který si dali. Ano — bylo to demonstrativní, spratkovské, ublíženecké. Ale stalo se.

Žena po zbytek života byla nešťastná. Vyčítala si jeho smrt snad každý den. To, že mu ublížila, zklamala ho. Chodila jako tělo bez duše. Vnímala obrovskou vinu, že nenaplnila slib lásky, kterou mu dala. A přičemž nemohla jinak.

Je to přesně ten pocit, který mi popisovala na začátku. Jsme tam, kde jsme se měly dostat.
Nabádám ženu ke zrušení tohoto slibu. Zatím však nechce. Akceptuji a vysvětluji, kudy na to, aby si to dokončila sama, až uzná, že je správný čas.

Ukončení těchto zoufalých slibů je naprosto famózní pocit svobody. A do partnerství může přijít něco nového. Třeba i láska, která v tomhle fakt nemá šanci. Nebo svoboda a oba mohou jít dál vlastní cestou a lásku zažít s někým úplně jiným. Může být ukončeno trápení a vina.
Pocit, že jste v pasti a že odejít vlastně nikdy nemůžete. Co kdyby si zase vzal ten provaz…