Tento příběh jsme otevíraly, protože má starosti o syna. Mívá podivné stavy, kdy se zastaví, nevnímá, nevidí ani neslyší. Totální blackout. Ani si je neuvědomuje. Dojde třeba doprostřed silnice a lup! Stojí. Tyhle stavy mívá tehdy, když je s mámou. A to, co zažívá v těch chvílích jeho máma, asi není potřeba popisovat.
Pracujeme spolu už po několikáté. Do minulých životů jsme ještě nevstupovaly, takže ji postupně připravuji na to, že to asi nebude moc hezké. Stejný pocit má i ona. Ale ví, že teď nadešel ten správný čas, kdy otevřít starý příběh, který ovlivňuje ji i jejího synka. Příběh, který zažili spolu i tenkrát.

Brno, 1941

Byla vdaná, měla malého syna a bydlela stále s rodiči. Její muž často a dlouhodobě cestoval, takže by bylo nesmyslné pořizovat další dům. V domě u rodičů bylo místa dost. Maminka už byla pár let nemocná a potřebovala s lecčíms vypomoct. Tatínek byl rabínem. Jejich dům často sloužil jako útočiště pro ostatní Židy. Tatínek jim byl silnou a moudrou podporou, zejména v této nelehké době. Sarah těch příběhů slyšela také hodně. I ona byla velmi empatická a moudrá a často se snažila své sousedy podpořit či vyslechnout.

Schylovalo se k válce a stres v obci se rapidně zvyšoval. Všichni přátelé a blízcí byli hodně vyděšení a nikdo nevěděl, co během pár měsíců a let nastane. Věděli však, že to jednoduché rozhodně nebude. Tatínek se však nevzdával a hledal různá řešení, cesty a vize. Sarah s ním trávila hodiny a hodiny hovorů. I ona však trpěla přílišným stresem. O své rodiče, muže a zejména o malého Daniela, který sotva začal chodit do školy.

Maminka po pár měsících zemřela a Sarah za to byla ráda. Nemusela podstupovat to, co všechny bude čekat. Tam nahoře bude mít více klidu a její tělo spočine bez bolestí. S tatínkem trávila čas ještě intenzivněji. Milovala jeho moudrost, jeho sílu. Jeho lidé za ním stále chodili. I když se řešení přestávala nabízet a rabín a jeho dcera byli ti, kteří mohli vyposlechnout jejich trápení.

Jednoho dne dostali příkaz k deportaci. Sarah neviděla světlo na konci tunelu a nedoufala, že vše dobře dopadne. Viděla vše černě, těžce a špatně. Věděla, že nemůže dopustit, aby byl její syn oddělen, trpěl a zakoušel to, co ostatní děti Židů. Tušila, že by jej čekala krutá smrt a že se s ním nikdy už neshledá.

Přišel se den D. Bylo brzy ráno a Sarah celá bolavá a po neprospané noci věděla, co musí, jako matka udělat. Jediný způsob, který zabrání, aby jí odebrali dítě, jediné které měla. S tím, že tatínek, manžel i ona půjdou do pracovního tábora, byla smířená. I lidé v táborech potřebovali pomoc a podporu. Ale Daniel do tábora nemohl jít, na to byl moc malý, bylo to pro něj tak nebezpečné! Nechat ho doma nikde nemohla a poslat pryč také ne. Její otec byl známou postavou a všichni věděli, kolik jich v domácnosti je. A tím, že by své dítě schovala u někoho blízkého, ohrozila by na životě zase je.

Nezbylo jí nic jiného, než udělat, o čem přemýšlela posledních pár týdnů. Podívala se svému synovi naposledy do očí a jako matka, která mu život dala a celý jeho život se o něj starala a pečovala, mu život i odebrala. Uškrtila ho, uložila do postele a se slzami v očích vzala svůj kufr s tím, že udělala to, co udělat musela.

Sarah nakonec skončila v Osvětimi a táta s manželem v Terezíně. Nikdy je už neviděla. Sarah vydržela ještě rok, možná dva. Utrápená, zničená, nešťastná. Zemřela vysílením, v bolesti, smutku a prázdnotě.