Má pocit, že nikam nepatří. Často se necítí dobře a nevěří si. Připadá si divná a jiná, než ostatní. Lidem moc nedůvěřuje. Mnohokrát jí ublížili. I když se ji v podstatě nic neděje, zvenku vypadá její život naprosto v pořádku.
Na její cestu “tam někam” jsme se ladily velice krátce. Párkrát se nadechla, propojila se s pocity, které vnímá téměř každý den a před námi se otevřel příběh jejího minulého života.
Viděla holčičku. Nahou, ušmudlanou a vyděšenou. Bylo jí tak 5 let, možná 6.
Poblíž ní stáli cizí muži a zvědavě na ni koukali. Byla v šoku. Ten hluk a rány! Nikdy neslyšela střílet žádnou zbraň. Nechápala, co se stalo a proč jsou její přátelé, vlci mrtví. Celá smečka, se kterou žila.
Nevíme, jak se k nim dostala, proč, ale evidentně s nimi žila pár měsíců, možná i let. V noci spávala přitulená k vlkům a jídlo jedla společně s nimi. To, co ulovili. Vlci se o ni evidentně byli schopní postarat jako o vlastní mládě.
Muži ji odnesli do vesnice, kde jsi ji vzala do péče jedna z žen. Byla už postarší, žila sama a měla moc milý úsměv.
Holčička ve vesnici zůstala. Dělala vše, co jí řekli. Hlavně poslouchala tu, které říkala “matko”. Ale nerozuměla ničemu. Nerozuměla, proč dělají ty různé věci, proč vaří a pečou jídlo, když ho mohou jíst syrové, nerozuměla pravidlům, které měla dodržovat. Nechápala proč se lidé klaní a modlí v malém kostelíčku plných obrázků jiných lidí.
S dětmi se nedružila, moc nemluvila a často stávala jen tak opodál.
Šel rok za rokem, děvče vyspělo a okolí ji začalo tlačit do vdavek.
Žádný z chlapců ji však nelákal. Nechtěla žít tak, jako oni. Ráda byla sama a toulala se po okolí jen tak. Nikdy se do vesnice nezačlenila, nikdy jim neporozuměla. Cítila se tak jiná!
Matka ji však časem ke sňatku přesvědčila. Všichni mladíci už se oženili a na ni zbyl ve vesnici jen jeden z vdovců. Udělala tedy to, co se po ní chtělo. Neměla kapacitu odporovat, cokoliv měnit nebo kamkoliv odejít. Vdovce si vzala za muže.
Ráda ho neměla. Život s ním nebyl hezký. Byl na ni zlý, agresivní, občas ji znásilnil a pálenka z něj táhla snad každý den už od rána. Dělala to, co by se mělo, dodržovala pravidla a povinnosti, které se po ní chtěly, ale šťastná nebyla.
Nesměla se už toulat ani po okolí. Pokud porušila zákaz, byla bita. A tak zametala, vařila a sedávala na zápraží s prázdným a smutným pohledem upřeným do kopců. Děti neměli, přátele neměla, matka už nežila. Její život se podobal vězení.
Byla zoufalá, smutná a nešťastná. Každý den byl jen utrpením. Tak jako ten předchozí. Tak jako ten příští.
Jednoho dne se rozhodla utéct z vesnice. Běžela do skal, do míst, která milovala. Rozhodla se, že se už do vesnice nevrátí. Že nechce žít život, který ji určili. Věděla však, že ji budou hledat a že neuteče daleko. Skrývat se před nimi však nechtěla.
A tak se rozhodla.
Vylezla na nejvyšší skálu.
Podívala na modré nebe nad hlavou a na vysoké koruny stromů.
Naposledy se nadechla
a
skočila.