Je úspěšná v práci, dokáže se o sebe postarat, je zdravá, krásná, mladá, ale na muže má smůlu.
V jejím životě prostě nejsou.
Nebo jsou, ale jen pár měsíců. Nebo je to takové divné — třeba se v průběhu jejich vztahu ožení s nějakou jinou.
Říká se, že správní chlapi nejsou. Ale to samé by mohli říct i muži. Že ty správný ženský nejsou.
Ale ony jsou. I oni jsou. Jen nemůžou jít k sobě, nemůžou se potkat, protože to někde uvnitř NEDOVOLUJÍ. Je to tam totiž začarovaný…
Lecčím si už prošla, ale na regresi je poprvé a neví, co má čekat. Dostává veškeré instrukce, takže se ladíme na správnou nit, po které se budeme dostávat do příčiny, která nám toto téma může odblokovat.
Její první vzpomínka je na dětství. Leží v ložnici u rodičů a vidí, jak ve dveřích stojí muž ve vojenské uniformě, s bílou parukou a ukazuje na ni. Bojí se ho. Často tuhle vidinu mívala jako malá.
Jo, to je ono, to jsou ty dveře, které máme otevřít…
Jdeme tedy do toho.
První, co cítí, je strach. Strašný strach. Vidí zuboženou ženu ležet na kamenné podlaze. Je vyděšená, bolavá a snad stokrát znásilněná.
Posouváme příběh na začátek. Je mladou krásnou dámou, nosí se po ulicích, je skvostně oblečena a cítí se, jako by jí patřil svět. Její otec je nějaký rada, nebo nějaký vážený bohatý občan města, ve kterém bydlí.
Je zamilovaná. Do jednoho vojenského úředníka, který pracuje s jejím tátou. Občas se vídávají, ale nic vážného. Jen spolu “koketují”, tak jak se sluší a patří na slušnou mladou dámu.
Jednoho dne je vojákem vylákána na procházku. Viděla, jak na ni mává někde za rohem a z nějakých dveří na ni vyskočila banda cizích chlapů, táhla ji dolů po schodech a zanechali ji v suterénní místnosti. Unesli ji.
Chtěli ji prodat jako výkupné, možná se chtěli pomstít jejímu otci a možná s ním chtěli nějak obchodovat. Jejich plán se však nepodařil.
Jednoho dne přišel její “voják”, který se ukázal jako součást téhle bandy, byl opilý, agresivní a mladou ženu zbil. A pak ji znásilnil.
Ostatní muži přicházeli se “svou potřebou” průběžně taky. Časem byla tak zubožená, že kdyby ji vydali s tím, že ji schovávali a znásilňovali, přišli by o život. Takže ji jakžtakž krmili a “používali” ji. Nebylo cesty zpět.
Byla odevzdaná, nešťastná a zklamaná. Všichni muži v jejím životě jí ublížili. Její otec, který ji nezachránil a tohle dovolil (vůbec netušil, kde je a kde ji má hledat, prostě jednoho dne bez známky zmizela, což ona nevěděla), její milý, který ji naprosto zklamal a choval se jak největší čurák a prase a ostatní muži, kteří si na ni vybíjeli.
Jednoho dne se rozhodla k činu. Byla zhrzená, zničená a s posledními zbytky sil si uvázala košili rukávem ke stropu, kterou tam zanechal některý z mužů.
Nasadila si smyčku na krk a skočila ze židle dolů.
Takže čistíme, pouštíme, děkujeme, prostě to všechno, aby energie zase proudila, aby už nežila svá přesvědčení, že všichni muži jsou zlo, že je potřeba se jich bát a rozhodně jim nedůvěřovat.
A úplně nejlépe je do svého života vůbec nepouštět.
Nikdy. Za žádných okolností. Bylo by totiž možné, že by to bylo opět nebezpečné.
Úžasný to bylo. Očistné a neuvěřitelně silné. Říkala, že vždycky věděla, že tam něco takového má. Jen to nedokázala vytáhnout.
Děkuju za její důvěru a za důvěru vás všech, kdo ke mně chodíte.
Má to smysl. Není potřeba táhnout zátěž, bolest, trápení a spoustu dalších bubáků.
Není potřeba trpět, opravdu ne.
Má smysl měnit svůj život.