První zpracováváme vlny odporu, strachu, několik zamčených dveří, které schovávají příběh, kterému se vůbec nechce ven.
Ona ta pravda stejnou jednou vyleze. Takže na ni nespěcháme, dýcháme, procházíme cestu krok za krokem.

Dostáváme se do jejího předminulého života, na přelom 19. a 20. století. Je muž. Dobrodruh. Cestovatel. Přírodovědec. Speleolog. Docela dobře situovaný starý mládenec.

Dělal si v životě co chtěl. Pohrdal vším okolo sebe, pohrdal lidmi, rodinným životem. Více ho zajímali brouci, kytky, hory a kdejaká jeskyně.

Jednou se s kamarády rozhodl prozkoumat síť jeskynních chodeb. Kamarádi však nakonec couvli, měli své rodiny a nechtěli riskovat. On se rozhodl, že to dá sám.

Vydal se na průzkum. Sám. Nikomu o sobě neřekl. Trošku egoista, víme… A nemalý. Však jim to všem ještě ukáže! Pchá!
Cesta, kterou zvolil, nebyla bezpečná a jediný vstup do chodeb se po jeho příchodu zasypal kameny.
Octl se v černočerné tmě.

Jídlo mu po pár dnech došlo, voda tekla po kamenech, takže žízní netrpěl. Snažil se najít cestu ven.

Marně. Chodil sem a tam. Zpytoval svůj život, propadal se do marnosti, smutku a šílenství. Měl pocit, že žil zbytečně, že po sobě nic nenechal. Že dar života nevyužil tak, jak mohl.

Je zlý, vzteklý, nenávistný. Tma je nekonečná a děsivá… Občas spí, občas hledá a bojuje. Pomoc však nepřichází. Nikdo o něm neví.
Pořád se to něm mele nahoru a dolů.
Možná tam byl i dva týdny, než to vzdal. Vyčerpaný, unavený, odevzdaný čekal na smrt.

Ještě pár dnů trvalo než přišla.

Jsme s ním do jeho posledního výdechu.
Zpracováváme, pouštíme, děkujeme, dáváme do souvislostí. Uvolňujeme.
Otevírá se znovu životu, tichu i tmě.
Otevírá se spánku, který je taková malá nekontrolovatelná smrt.