Řeším to s vámi téměř každý den. Vím, že je vám špatně, jste unavení, vyčerpaní, vystresovaní a bolaví.
Další lockdown, další nekonečné kolo, je to čím dál horší. A proto jsem sepsala tento článek. Není to univerzální řešení, ani lék, ani vás to nepřenese do jiné části světa, kde se mají (možná) líp.
Jsme zvyklí poutat pozornost na to, až bude dobře. A ono to nevypadá. Mysleli jsme, že to nějak projde, zmizí, že se svět vrátí k tomu starému a dobrému. A ono se to neděje. Naopak. Propadáme se ještě někam níž.
Světlo na konci tunelu zmizelo.
A to nás děsí. Zvyšuje se tlak, stres, naše svoboda je omezována nařízeními, které možná mají hlavu a patu, možná ji absolutně postrádají. A za to, kde jsme, nemohou ani ti co nenosí bílé zobáky, ani ti, co na to serou a ani ti, co byli před rokem v Itálii. No a ti, co urputně dodržují veškerá nařízení, fotí si smrkající lidi v metru a dávaj je na FB (nekecám) jsou na tom psychicky možná ještě hůř a hledají viníky o to víc.
Hra na ty hodné a špatné nefunguje. Covid tady je a v jisté formě bude ještě dlouho. Ani to očkování nás pravděpodobně nezachrání. Bůhví. Moc bych si to přála, aby to tak bylo, ale asi to tak jednoduchý nebude.
Ptáte se mě, na jak dlouho to vidím? Kdy to skončí?
Moje odpověď zní: “Nevím”.
Svět se mění. Transformuje. A my se potřebujeme transformovat také.
Mám pocit, že i v rámci politiky potřebujeme projít jistou reformou. Že pokud by se tady neobjevil korumpující hamižný koblihář, tak by se tu objevil někdo jiný, podobný. Podívejte se, co se děje na Slovensku, Bělorusku, Rusku, možná je to důsledek postkomunistického procesu, toho, že stále odevzdáváme svou sílu těm, kteří ji zneužívají.
Takže co s tím?
Nechci malovat čerty na zeď, ale představte si, že tenhle proces tady bude trvat ještě rok. Představte si, že jsme v půlce. Možná ani to ne.
Takže rada číslo jedna — šetřte síly. Tenhle maraton bude ještě na dlouho.
Rada číslo dva — nehledejte domnělé viníky. Třeba je to ještě trochu jinak než je nám to předkládáno. Z nějakého důvodu to tu je a my prožíváme to, co prožíváme.
Rada číslo tři — buďte vnímaví. Reagujte na své potřeby. Vylízají z děr různí hadi, kteří vám dávají úžasnou příležitost k popracování. Neutíkejte před nimi a ani nedělejte, že neexistují. Sami před sebou stejně neutečete. Je čas!
Rada číslo čtyři — budujte vnitřní svobodu a nezávislost. Tu vám nikdo nevezme! Pečujte o svá těla tak, jak nejlépe dovedete. Sportujte, dýchejte, tancujte.
Rada číslo pět — nechte sebou procházet emoce. I ty zvenku ze společnosti. Nesedejte na vlny tlaku ani apatie. Je to strašně silné. Buďte vědomí a pozorující. Představte si, že máte v sobě obrovské síto a tím sítem to všechno projde skrz. Něco jako víko od kanálu. Nepropojujte se s tím, ale nechte to téct. Nebojujte s tím, ani nebudujte autonomní oblast. Je to neudržitelné a vyčerpávající. To, že zprávy a informace je třeba dávkovat homeopaticky, je jasné. Dovolte se být unavení, spací, smutní.
Rada číslo šest — připravte se na to, že to nebude stejné jako dřív a že jistota ztratila své kouzlo. Že jediné, co máme, je teď. S vědomím, že s tím vším, co přijde, si poradíme, i když nevíme, jaké to bude.
Rada číslo sedm — uvolněte proces transformace v sobě současně s transformací venku.