Hučení, pískání a tlak v uších. Po Covidu naprosto příšerný.

Nějaká léčba pomohla, ale jen částečně.

Prý si má zvyknout. Už to lepší nikdy nebude.

Rozvíjela jsem myšlenku, proč zrovna uši. Z mé zkušenosti napadal C. ta nejvíce nejcitlivější místa a nebo místa, která  nebyla úplně v pořádku. Ono to není jen tak, zdravý zůstal po C. zdravý a kde byl člověk nemocný, tak se to prohloubilo ještě o kus víc včetně dlouhodobých následků. Nejsem expert, ani lékař, jen se s tím setkávám u klientů a je to čistě můj subjektivní názor. 

Klientka chvíli naslouchá a po chvíli mi potvrdí, že jako dítě mívala záněty středouší. 

Ok, dítě přeci nemá záněty středouší jen tak. Na něco musí reagovat, pravděpodobně na svou nejbližší rodinu. Možná, třeba, klientka řeší něco podobného i teď v dospělosti. Opět rozvíjím myšlenku, co by to asi tak mohlo být, jestli to bude s klientkou rezonovat nebo ne.

Rezonuje a souhlasí. 

Rodiče.

Je to na dlouhé povídání.

Komplikované, zamotané, složité.

Ale jedno je stejné. 

Stejné jako tenkrát a stejné jako teď.

Je toho moc.

Čím víc je vztah rodičů náročnější, tím více dítě ztrácí svou pozici dítěte a vměšuje se mezi ně. Dělá parťáka matce nebo otci, nebo oběma a pak mezi nimi lítá jak hadr na holi.

Čím víc je jeden z rodičů nešťastný, zraněný, tím více dítě věnuje svou pozornost danému rodiči. Snaží se ho zachránit, opečovávat, být to nejlepší kamarádkou. Třeba i proto, že rodič žádné přátele nemá. 

A pak —  nikdy není pro sebe, protože pořád dělá ty ostatní šťastné a spokojené.

Jenže…  to je cesta do bažin.

Dělat nejlepší kamarádku své matce je složité,

naslouchat tomu všemu a být její popelnicí na veškeré nářky, bolesti, křivdy je vyčerpávající,

být ještě v tom všem zamotaná,

je prostě příliš.

Odmotaly jsme všechno to, co se dalo, nastavily energii rodiny tak, aby energie mohla proudit čistě a klientka se cítila v síle a stabilitě.

Teď uvidíme, jak na to zareaguje tělo ve fyzické úrovni!

Dávám tomu velkou šanci!