Podniká už pár let, ale čas jí stále zabírá rodina a děti. Takže na podnikání nemá čas ani energii. A není to i prioritách, prostě to nefunguje. Děti, péče o rodinu a dům jí zabírají téměř celé dny. Taky by ráda spolupracovala s klienty trochu jinak a lépe, ale nedaří se jí dostat dál.
Nejprve stavíme konstelaci na její vnitřní nastavení. Tam vládne archetyp matky. Naprosto a jedině. Archetyp podnikatelky se choulí u dveří a vypadá, že buď před chvílí přišla a bojí se vstoupit, nebo by raději odešla.
Přidávám do konstelace zástupce za děti. Jedno stojí kouká, je docela v klidu a druhé urputně touží po matčině pozornosti. Pořád se hlásí, něco mluví a nejvíc touží potom, ať ho matka objímá. Vecpe se matce do náruče a doslova jí leží hlavou na prsou a je blažené. Zástupkyně za matku soptí. Má nasraný výraz v obličeji a vypadá, že za ta léta toho má plný kecky. Přesto však drží, stojí, své dítě objímá tak dlouho, dokud dítě neurčí, že už nechce. Obětavá maminka!
Ha, už to mám! Už vidím, kde tento příběh započal a proč pokračují ve stejné situaci ještě dnes. Konstelaci ukončuji a stavíme novou na jejich společný minulý život.
Dostáváme se do cca 13., 14. století. Potřebuji zástupkyni za matku a za dítě. Role dítěte se ujímá jedna z účastnic, ale matku nikdo dělat nechce.
V pořádku. Nemusí.
Do role tedy vstupuji sama. Nedělá mi problém být současně v roli, vnímat celou konstelaci, účastnice a zadavatelce vše průběžně vysvětlovat, je-li potřeba.
Klesám na kolena a zbožně koukám na Něj. Nezřízeně ho zbožňuji. Ale on mě odhání. Kouká na mě pohrdavě a možná i s odporem. Běhám za ním jako pejsek. Je jako můj život. Je moje absolutní všechno. Je jako Bůh všemohoucí. Obětovala bych mu vše.
Zadavatelka konstelace na nás nevěřícně kouká. Dělá se jí z toho fakt špatně. Konstelace syrově ukazuje to, co asi velmi dobře zná.
Chvíli si v konstelaci hrajeme na takovou podivnou přetahovanou a postupně zjišťujeme, že kvůli němu matka zabila svou dceru, jeho sestru. Nechtěla, aby si bratra přivlastnila.
Paní byla tak trochu magor. A její syn byl ještě větší. Tyranský, ukrutný, panovačný. Psychicky na tom nebyl moc dobře, trpěl hrůznými panickými úzkostmi a často hledal u matky podporu a péči. Celý ten rod byl podivný. Její manžel byl totiž její bratranec. Dokonce i jejich rodiče byli “spřízněni”. Ze strachu o majetek a čistou krev to bylo v těch dobách normální.
Jo, manžel! Tak ten už v příběhu taky nebyl. Jeho, pro změnu, zase zabil on. Možná proto, aby matka patřila jen jemu a také, aby mohl vládnout jejich panství. Jediný dědic, jediný muž! Není co řešit!
Matka by si snad vyrvala srdce z hrudi, jen aby ukojila synovu spokojenost. Byla tím posedlá. Nic vyrvávat ale nemusela. Jednoho dne jejímu miláčkovi ruplo v bedně. Vzal meč a matce sťal hlavu.
Zemřela však hrdá a oddaná. Se slibem, že mu budou sloužit navždy. Vždy mu bude podporou, vždy se bude činit, aby jeho život byl šťastný a aby nikdy, ale nikdy netrpěl. Umřela by pro něj zase a znovu. On je ten, komu patřila a patřit navždy bude!
Zvu zadavatelku do konstelace. Stále vypadá dost přešle. Není se čemu divit, zjistit tohleto o vlastním dítěti, to není jen tak. Přesto jí to dává smysl. Jen si nemyslela, že by to mohlo být “až tak”.
Rušíme starý slib. Ukončujeme pouto, které vzniklo kdysi dávno a které v současnosti nevyhovovalo ani jednomu z nich. Matka už dnes nemusí sloužit svému dítěti a nemusí obětovat svůj život v jeho prospěch. Je svobodná.
No a podnikání? To teď bude mít místo a prostor.