Setkáváme se spolu poprvé a řešíme několik témat během jedné konzultace. Nemusíme do žádného minulého života. Dáváme do pořádku její současný život. Je ohromně citlivá, má své dary, díky nimž vnímá více a hlouběji. Je tam toho více, takže hezky jedno po druhém.
Jedno z témat zasáhlo i mne. I když už je to skoro dva týdny, co jsme spolu mluvily, leží mi příběh pořád v hlavě. To se mi běžně nestává. Pokud to nestihnu v nějaké krátké lhůtě, překryjí ho příběhy jiné, nebo se mi prostě milosrdně z hlavy vykouří. Nejsem schopna si pamatovat vše, co s vámi prožívám a zpracovávám. Je to kouzlo, které patří tam tomu okamžiku, našemu propojení. A pak se jde dál.
To, o čem budu psát, není nic výjimečného. Nic, co by neznala každá druhá, třetí žena, která rodila své děti v nemocnici. S tou nejlepší vírou, že dělá pro své děti to nejlepší. Přesto je to něco, co způsobuje rány, které je potřeba zahojit a uzdravit. Ty na emoční úrovni a v energetických tělech.
Byla ve 34. týdnu těhotenství, kdy lékaři rozhodli, že je čas porodit dítě. Že je příliš velké. To, že je ona vysoká a manžel dvoumetrový chlap (po kom to dítě asi má být, že), na to nebyl brán zřetel.
Dojela do porodnice a dostala obvyklou vyvolávací tabletu. Mnohé z nás to známe — tělo je v šílených bolestivých kontrakcích, žena vystresovaná, takže se rozhodně neotevírá. Navíc se bála o své dítě. Mělo ještě čas, měli být ještě spolu. A ona to věděla. Uvnitř a hluboce. Měla o něj strach. Vždyť do řádného termínu ještě zbývalo pár týdnů.
Dostala další tabletu. Nic. Ještě více se do toho zamotala. Bylo jí fakt špatně. Strach byl ještě větší a všechno horší. Personál nemocnice tomu moc nepomáhal, nevěděla co a jak, byla tam osamocená. Rodící žena je tak citlivá a zranitelná! A ono to tam patří. Potřebuje se otevřít, pustit dítě do bezpečného světa a v bezpečí. V tomhle stresu to jde velmi velmi obtížně.
A pak přišla třetí tableta.
Oxytocin. Možná ještě cosi. Příšerné bolesti, otevřená na centimetr. Miminku se v bříšku přestalo dařit. Jak překvapivé, že? Nedávalo ten tlak, stres a superchemický koktejl. Matka musela na akutní císař.
Komu to dávali za vinu? Přece jí! Ona nechtěla porodit! Málem udusila své dítě! Co to jako děláte? Vy jste ta špatná!
Dovedete si představit ty výčitky? Ten strach? To, že si připadáte, jak nejhorší na celém světě, která není schopna vykonat jednu z těch nejzákladnějších činností žen? Porodit dítě? A to, že jste si plánujete svůj porod podle porodního scénáře, to, že to bude krásné, že dáte svému miminku ten nejlepší start do života…A pak zklamete. Miminko i sebe.
Dítě šlo samozřejmě do inkubátoru a zesláblá matka se o něj nebyla schopná několik dnů postarat. Vnitřně plakala a miminko plakalo taktéž. Kojení bylo náročné a matka si tento zážitek schovala do svého těla. Trauma se pak po několika letech projevilo v cystách a následném odebrání dělohy.
Hojíme tuto bolest, očekávání, vinu, zklamání. Pláče. Pořád to tam není uzdravené, pořád je to čerstvé. Narovnáváme vztah mezi mámou a synkem (který je téměř dospělý), vědomě stříháme pupeční šňůru, s veškerou láskou ty dva oddělujeme a posíláme ho na jeho cestu životem.
Porod byl konečně dokonán. Zahojen na ostatních úrovních, nejen na té fyzické. Vnímá skutečnou úlevu, která přichází po zdravém přirozeném porodu.
Jestli to byla vina zdravotníků, nebo jen standartní postup systému, nebo se to prostě takhle mělo stát, nevíme. Ani to už nevyřešíme. Je to už pryč. A emoční bolest, smutek, vina a pocit zklamání z ukradeného porodu, už konečně taky.
Takže pokud máte, milé mámy, starou bolest z nepovedených a ukradených porodů, dá se to následně uzdravit. A je to úžasný pocit. To vám garantuji!