Stojím na Václaváku, stovky lidí kolem a amplióny z tribuny nesou prohlášení lidí, které vlastně ani neznám. Mluví velmi dobře, občas expresivně. Nad zástupci církve, nazývající vakcinaci satanáštvím, se s Michalem smějeme. To asi fakt ne. Chudák satan.
Přesto tam jsem a je pro mě důležité tam být. Je jedno, jestli lidé mají roušky, jestli drží rozestupy. To je totiž úplně fuk. Jestli to máte mít, tak to máte a dostanete. A jestli ne, hmmm, tak ne. Je to jednoduchý. Možná až tak jednoduchý… Ale o tom jsem psát nechtěla.
Energie Svatého Václava se čiší nad náměstím. A vedle něj Boleslavové, Vratislav, Vladislav, Karel, Jan, Ludmila, Rudolf a spousta dalších. Dalších těch, kterým Česko nebylo jedno. Kteří tu byli a nějakým způsobem ještě jsou.
Úžasná energie. Bylo možné se propojit s těmi, kteří bojovali o český stát (jasně, plus minus, známe to). Stáli tam, přihlíželi. I když oni až tak moc nezmění, co si budeme namlouvat. Jejich energie však byla připravená podpořit to, o co dnes jde a půjde.
Přišla nazmar. I když mi Michal tvrdí že ne. Že se to obrovské kolo se už pomalu hýbe. Že změna přijde. Brzy. A že je neodvratná. Zatím změnu vnímám ještě daleko.
Možná nejsme ještě v takových sračkách, abychom to chtěli změnit. Možná náš strach o přežití je větší. Možná náš strach ze samozvaných autorit je silnější, než jsme my sami. Možná jsme ještě zdeformovaní komunistou. Bojíme se. Jsme zvyklí se bát.
Bylo nás tam málo. Bohužel. Možná nejsme tak vědomí, tak zodpovědní. Možná je pro nás jednodušší cesta, kterou za nás rozhodne někdo jiný a bude ji následovat.
Možná jsme ještě příliš roztříštění a svůj odboj řešíme v bezpečné zóně doma v obýváku, s lahváčem v ruce.
Přišli jsme domů a Václav mi nedává pokoj. Neustále mluví a říká. “Běž, piš a dej o nás vědět”. Přijímám a píšu to, co mám předat dál.
“Přátele, milí, stateční. Budujte vnitřní sílu, energii. Přestaňte být ovcemi, které někdo vede. Přijměte zodpovědnost za to, kam jste to dopracovali a jak to dnes vypadá s vámi i s touto zemí. Přijměte odpovědnost za to všechno se děje. S českým státem, politikou, financemi. Za to nemohou oni, pastýři. Za to můžete vy. Vy jste dovolili to, že se děje to, co se děje.
Otevřete oči, přátelé!
Koblihář je borec. Všechna čest. Ale jestli by nepřišel on, přišel někdo jiný. Podobný. A udělal by to stejné.
Ale chcete to stále tak? Skutečně, Chcete, aby někdo rozhodoval o tom, jestli vaše děti budou chodit do školy? Jestli budou vaše děti svobodné? Jestli vy budete svobodní? Rozhodoval o tom, zda mají skončit ti, kteří budovali své živobytí 10, 20 let? Chcete ty, kteří o vás rozhodují a o kterých budete říkat vtipy a schovávat se doma? Chcete, aby někdo rozhodoval o tom, co můžete a nesmíte?
Všichni víte, že tam ten je nenažraný čurák. Ale proč před tím zavíráte oči? Proč to dovolujete?
Povstaňte. Nenechte to tak. Pod rouškou se skrytě dějí věci, o kterých nemáte tušení. Přemýšlejte, pozorujte, vnímejte. Nejste tak slabí, jak si myslíte. Nemají vás v hrsti, pokud to sami nedovolíte. Stojím při vás. A chci být hrdý na svůj národ. Na Čechy, Moravany i Slezany. Buďte hrdí i vy. Jen hrdost a zodpovědnost vás posílí. Dokážete to.”
Pozn. Na mém blogu a webu jsou mé subjektivní informace, za kterými si stojím. Cítím to tak a píšu o tom, jak to cítím.