Regrese, jaká tu ještě nebyla. Církevní potentát, prosím!
Ale pěkně popořádku!
Necítí se spokojeně. Neví kudy, co a proč. Marnost, zbytečnost, strach, pocity viny (i přesto, že nic špatného neudělala), syndrom hodné holky vytažené na maximum.
Je u mne poprvé, i když několik regresí už absolvovala. Říká, že necítí, že by jí k něčemu byly. Věřím, že ta naše se podaří hlouběji a že daný efekt brzy přijde.
Jdeme do pocitu bezradnosti, zbytečnosti, nespokojenosti. Po chvíli se dostáváme tam, kam potřebujeme.
Vnímá vlny a jejich pohyb. Je v moři. Ale neplave. Má okovy na nohách, které drží kameny někde na dně, hlavu a ramena nahoře na vzduchu. Už nemůže. Bojí se, zároveň vnímá zvláštní odevzdanost.
Příběh si posouváme kousek zpátky. A pak úplně od začátku, abychom věděly více.
Vyrůstal bez rodičů na jednom náměstí někde ve Francii. Živil se tím, že pumpoval lidem vodu do džberů, které jim pomáhal odnášet domů. Neměl nic. Byl hodně cílevědomý a ještě jako malý měl možnost vstoupit do blízkého kláštera.
Postupem času se z něj stal vysoce postavený hodnostář.
Jeho nejčastější práce bylo zastupovat církev na veřejných popravách. On sice o tom zrovna nerozhodoval, ale se na daných aktivitách účastnil. Stával tam opodál, dlaně obrácené k nebesům, zastupující církevní řád a pravdu, kterou ti bezbožníci narušovali. Jejich hlavy se válely po zemi a mu to vůbec nepřišlo divné.
Zajímalo ho jen jedno. Jeho bohatství a moc. Ti psi kolem nebyli hodni jeho pozornosti. Jeho veledůležité ego ho totálně sežralo. Žádné emoce, pocity, nic. Byl osamělý, lidé se ho báli.
Jeho ctihodnost byla mocná, možná až všemocná. Krutá. Odpojená od života. Vládlo jeho velectněné veleego.
Jednoho dne ho nějací protivníci měli odvléct a zbavit se ho.
Nedostali jsme se k tomu, kdo to byl, proč.
Možná proto, že už mu to bylo jedno. Jeho tělo chablo a stárlo, cítil zklamání ze života. Ani zlato, ani moc, ani jeho krutovláda mu nedala pocit, že jeho život k něčemu byl. Věděl, že končí tak jak tak.
Stál zase u té pumpy, kde jako dítě pracovat, okovy na nohou. Bylo mu to úplně jedno. Zhnusen marností odevzdaně následoval útočníky.
Odvedli ho na moře a dovezli tam, kde bylo moře mělké. Smrt utopením by byla příliš milosrdná. Půlka těla ve vodě, půlka nad vodou. Půlka těla žrádla pro ryby, půlka pro racky. Nelehká smrt. Trvalo to několik dnů, než přestal bojovat.
Jsme tam s ním do jeho posledního výdechu. Přijímáme, pouštíme, zpracováváme, narovnáváme.
Žena cítí úlevu. Různě ji při konzultaci bolely nohy, dusilo na plicích. A ty nohy… ty bolely nejvíc.
Některé životy byly ohromně těžké, kde jsme byli obětí násilí, v některých životech jsme se zase my nechovali příliš správně. A všechno jsme to my. Černá a bílá v různých poměrech a vrstvách.