Cítí se oslabená, unavená, má pocit, že je s ní něco divně.
Není nijak obrovský, jen na něj občas naráží. Je nerada sama, bojí se změn, má strach.
Má strach, že brzy zemře, má strach, že svůj život nenaplní, má strach, že se něco víteco. Zároveň ji tento strach brzdí, takže pro jistotu raději setrvává doma v bezpečí a nudě.
Takové kyselé marné cosi, co jí visí na zádech a občas zaťuká na rameno.

Ladíme se na pocit a klesáme dolů. Je zvyklá se mnou pracovat, takže nám to jde skvěle.
Jen se nám neukazuje to, co vždycky.
Je to jiné. Cítí se trochu nejistě, protože obrazy, které viděla předtím, byly jasnější.

Je tam tma. Teplo. Cítí strach, ale zároveň jí nic nehrozí. Je tam sama a kolem ní není nic, co by jí mohlo ublížit. Nemá ani lidské tělo.
Panejo.
Chvíli nad tím přemýšlím, kde to jsme. Že by nějaký jiný vesmír? Jiná planeta? Wow, že by nás regrese pustila někam tam? Nebo mi hrabe z Doktora Who, na kterého jsem minulý večer koukala?

Jo!
Mám to!
Žádnej jinej vesmír, jsme na Zemi!
Prenatální období, prosím.

Nemá tělo, protože vypadá jako malá ještěrka.
Ale plně vnímavá ještěrka!

Cítí strach. Vztek. Zlobí se.
Mámě je často špatně a ona cítí vinu, že je to kvůli ní.
Zároveň vnímá a strašně ji to štve, že si ji pořídili jen kvůli tomu, aby slepili své rozbité partnerství. Že má být ta, která to spraví. Jenže ví, že ona to nemá šanci zvládnout. Z druhé strany vnímá vinu, protože to je její úkol. Jinak by to nebyla. Proto si ji pořídili! Je to jasné, no ne? No to je teda zmatek!

Co s tím?
Předáváme odpovědnost za akt zplození.
Mámě i tátovi.
Za setkání vajíčka a spermie.
A i za to, za jakých událostí k tomu došlo. Jaké k tomu měli pohnutky, potřeby. Předáváme jim jejich očekávání.

Tohle mimouš fakt neošéfuje…
Ještěrce zbývá pouze odpovědnost za existenci. Za to, že si vybrala tyhle dva a že při spojení těch dvou výše zmíněných buněk mohlo dojít k novému životu. Vždyť je to zázrak!
Zpracováváme, prodýcháváme, narovnáváme vše do správných šuplíků. Už nemusí nést tíhu za manželství svých rodičů, které se během několika let stejně rozpadlo. Protože to, co má být ukončeno, stejně ukončeno je.

Postupně se jí ulevuje. Vypadá dost unaveně, dnes jsem jí dala docela zabrat. Má úžasný výraz v očích. Jasný, klidný a odrážející vnitřní mír. Je už totiž sama za sebe.