Objednávka byla jasná:
„Zbav mě té vody! Už nechci být součástí vodního království!„
Voda mu tekla všude. Ve sklepě, v garáži, doma od sousedů.
A pak se objevila i pod chatou.
I když tam nikdy tam nebyla.
Nikdo neví proč. Nikdo neví, co s tím.
Doma to nějak zvládl – utěsnil, vyčistil, opravil. Ale chata? Tam nešlo udělat nic. A on chce navíc stavět dům…
Bylo to zvláštní, nevysvětlitelné, a hlavně – totálně neřešitelné.
A tak přišel za mnou. „Je to haluz, já vím. Ale minule to fungovalo a ty děláš ty divný věci…“
Začátek byl těžký.
Dlouho jsem se nemohla napojit. Chodila jsem kolem dokola.
Pořád mě to vedlo jedním směrem, ale celek nedával smysl.
Zkusila jsem si ho představit s vodou. Stav? Neutrální.
Voda nebyla viník ani hlavní problém.
Byl to jen spojovací kousek. Nástroj.
Nosič něčeho, co má spojitost s ním.
Ale dostat se k tomu přes emoce, tělo nebo vnitřní obrazy?
Těžké.
Až po hodině…
se mu rozechvěl hlas.
Možná, že přišly i slzy.
„Už vím, kdy to začalo. Když začala válka na Ukrajině. Znám je moc dobře. Vím, jací to jsou hajzlové.” řekl.
A pak začal vyprávět.
O tom, jak rozumí azbuce, i když se ji nikdy neučil.
Jak zná mentalitu ruských vojáků,
jak musí pořád sledovat videa z války, i když nesnese pohled na zákopy,
jak je jedno místo… nejvíc prokleté.
A pak jsme se tam octli.
V jiném čase, v jiném těle, v 1. světové.
Zákopy, smrt, prázdnota. Tělo bez citu, vědomí bez emocí.
Jen úkoly, přežití a plnění rozkazů, nic víc.
Po válce se přesunul do gulagu.
Nebyl vězněm, ale dozorcem.
Na mou otázku, jak se má, odpověděl: „Bylo to jedno. Smrt jako smrt. Byla tam pro všechny. Nikdo nevyvázl, nikdo neodešel.“
„A jak se v tom cítíš?“ zeptala jsem se ho.
„Jako ryba. Prostě plaveš, protože musíš. Nemyslíš. Jen jedeš.“
Možná mu voda přišla připomenout, že nemá přežívat.
Že může žít, dýchat i cítit.
A že už nemusí být ani rybou ani strojem.
Něco jsme pojmenovali. Něco zůstalo neuchopitelné.
V tichu se prolínaly světy.
Mysl se snažila chápat, ale nedokázala to. Byl to hodně zvláštní prožitek!
„Dává ti to smysl?“ zeptala jsem se.
Snažila jsem se ho navést k poselství, které ale ještě nešlo úplně pochopit.
„Ne. S tebou to nikdy nedává smysl,“ odpověděl jiným tónem.
Jo, jsme doma. Smysl to dávat nemusí, ale dveře se otevřely…