Objednávka byla jasná:
Zbav mě té vody! Už nechci být součástí vodního království!
Voda mu tekla všude. Ve sklepě. V garáži. Doma od sousedů.
A pak se objevila i pod chatou.
Nikdy tam nebyla. A najednou je tam něco jako rašeliniště.
Nikdo neví proč. Nikdo neví, co s tím.
Doma to nějak zvládl – utěsnil, vyčistil, opravil. Ale chata? Tam nešlo udělat nic. A on chce navíc stavět dům…
Není žádnej “ezouš“. Ale už fakt nevěděl.
Bylo to zvláštní, nevysvětlitelné, a hlavně – neřešitelné.
A tak přišel za mnou. „Je to haluz, já vím. Ale minule to fungovalo…“
Začátek byl těžký.
Dlouho jsem se nemohla napojit. Chodila jsem kolem dokola.
Pořád mě to vedlo jedním směrem, ale celek nedával smysl.
Zkusila jsem si ho představit s vodou. Stav? Neutrální.
Voda nebyla viník. Nebyla proti němu. Jen tu byla.
Nástroj.
Nosič něčeho, co má spojitost s ním.
Ale dostat se k tomu přes emoce, tělo nebo vnitřní obrazy?
Těžké. Byl hodně v hlavě.
Až po hodině…
se mu rozechvěl hlas.
Možná, že přišly i slzy.
„Už vím, kdy to začalo. Když začala válka na Ukrajině. Znám je. Moc dobře. Vím, jací to jsou hajzlové.” řekl.
A pak začal vyprávět.
O tom, jak rozumí azbuce, i když se ji nikdy neučil.
Jak zná jejich mentalitu.
Jak musí pořád sledovat videa z války, i když nesnese pohled na zákopy.
Jak je jedno místo… nejvíc prokleté.
A pak jsme byli tam.
V jiném čase. V jiném těle.
V 1. světové.
Zákopy. Smrt. Prázdnota. Tělo bez citu. Vědomí bez emocí.
Jen úkol. Jen přežití. Jen plnit rozkazy.
A po válce?
Gulag.
Nebyl vězněm, ale dozorcem.
Říkal: „Bylo to jedno. Smrt jako smrt. Byla tam pro všechny. Nikdo nevyvázl, nikdo neodešel.“
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se ho.
„Jako ryba. Prostě plaveš, protože musíš. Nemyslíš. Jen jedeš.“
Možná mu voda přišla připomenout, že dnes už nemusí jen přežívat.
Že může žít.
Dýchat.
Cítit.
Že ten život teď patří jemu.
Ne systému. Ne válce. Ne přežití.
Možná už nemusí být rybou.
Možná teď může žít jako člověk.
Něco jsme pojmenovali. Něco zůstalo neuchopitelné.
V tichu se chvílemi prolínaly světy.
Mysl se snažila chápat, ale nedokázala to.
„Dává ti to smysl?“ zeptala jsem se.
Snažila jsem se ho navést k poselství, které si možná teprve rozbalí.
„Ne. S tebou to nikdy nedává smysl,“ odpověděl jiným tónem.
A já věděla, že právě to je ono.
Že příběh se sice uzavřel…
…ale otevřel dveře někam jinam. Do života, který je víc než jen plavání.