Chce být ve své síle, ve svém ženství, používat své dary a schopnosti a rozbořit všechna stará dogmata a bloky. Proto se přihlásila ke mně do čarodějek. Aby se našla a změnila svůj život. Ví, že svůj život má v rukou jen ona sama a že není čas řešit blbosti kolem.
Připadá si, že má kolem sebe podivné lešení přes které se nevnímá tak, jak by potřebovala. Ženy v jejich rodě to neměly úplně jednoduché a muži nebyli zrovna týpci, kterým byste dali medaili za cokoliv. Sama si už prošla ve svém životě lecčíms a má tendence si vybírat všechny možné extrémy a lítat od zdi ke zdi.

V našem prvním čarodějném jsme navštívily její rod. Pracovaly jsme s předkyní, která zasadila semínko tohoto podivného rodového nastavení, tíhy, nemožnosti svobodně dýchat, žít a mít příjemné partnerství.

Vracíme se o čtyři nebo pět generací zpátky. Vidíme, že její předkyně bydlí v malinké vesničce s kostelíkem obehnané kopci a hlubokými lesy. Je zima, mráz a sníh všude kolem. Už je tma, v chalupách se svítí a jí se vůbec nechce domů. Ví, že tam má dvě děti, povinnosti, ale je tam On. Ten, kterého se bojí, nesnáší ho. Václav neurvalý, agresivní a zlý. Tvá to už spoustu let. Všechno je špatně, nikdy nic neudělá dobře. Je tou nejhorší ženou v celé vesnici. Vždyť jí to pořád říká. Svou zlost si na ni vylívá skoro každý den. Na modřiny a podlitiny ve svém těle je už zvyklá. I sousedi dělají, že je to vlastně úplně normální. Možná sousedi své ženy bijí tak, jako bije Václav ji. Možná. I když si žádných modřin nikdy nevšimla. Je zvyklá však koukat do země a hledět si svého. Nemluvit, nedýchat, nikoho neoslovovat. Václav se pak zlobí o kus víc.

Nenávidí sebe sama, nenávidí život. Nerozumí tomu, nerozumí sobě, jemu… Cítí se ztracená, odmítnutá, prázdná. Nemá kam jít, možnost odchodu je nemožná.

Ale jedna cesta tam přeci jenom je. Nebylo to impulzivní rozhodnutí. Má přeci dvě děti. Holčičce je 7 a chlapečkovi 5.
Zvažovala všechny možnosti kolem a opravdu o tom moc přemýšlela. Tohle rozhodnutí nebylo dobré. Ale už nemohla jinak. Už neměla sílu to vydržet, každodenní ubližování, řvaní, bití a ponižování bylo vyčerpávající.

Rozhodla se TO udělat.

Své děti naposledy objala. Chlapeček je ještě malý, jistě si poradí. Holčička na ni zkoumavě hleděla svýma modrošedýma očima. Trochu s opovržením, smutkem, ale s kamennou tváří. Věděla, pro co se její matka rozhodla a jen tomu paralyzovaně přihlížela.
Zdena se ani o ni příliš nebála. Holčička je drsňačka, je po tátovi a ubrání se. Není jako ona a to, co dělal Václav jí, jí žádný muž dělat nikdy nebude.

Ještě se jednou ohlédla za svými dětmi, naposledy zavřela dveře chalupy, ve které prožila posledních 10 let s Václavem a vyšla do lesů. Svůj strom měla vyhlídnutý už dávno. Svědkem ji bylo zapadající slunce a lesní bytosti kolem.

Uvázala připravený provaz na větev, navlékla si ho a s pohledem na vesnici a jejich chalupu skočila z pařezu, na kterém stála.

Co se dělo dál?
Z holčičky se stala tyranka. Nikdy nedopustila to, co se dělo její matce. O její matce se nikdy nesmělo mluvit. Neexistovala. Bohužel ani její osud nebyl harmonický, ale o tom zase jindy. Podivná tíha se však předávala rodem dál. Ženy byly buď velmi submisivní a přitahovaly si podobné existence jako byl Václav a nebo byly podobné gestapačky jako holčička. Od zdi ke zdi.