Známe se už 12 let a prožila se mnou ledacos. Ale na regresi to nikdy úplně až tak nebylo. Necítila vhodný čas, možná se toho bála. Jenže ten čas nastal. Její zdraví si o to řeklo. Zhoršují se jí alergie a řeší zdravotní problémy s prsy.
Když hledáme ten pocit, který v souvislosti se svým tělem vnímá, je to zejména urputný strach o děti.

Dalo by se říct, že jejich vztah je velmi intenzivní. Moc hezký. Jen ji sžírá ten pitomý strach… Strach, co kdyby jednou nebyly.

Je to jasný. Připravuji ji, kam pravděpodobně půjdeme. Pravděpodobně o své děti přišla. Možná i několikrát.
Je připravená k cestě do hlubin. Sedí a pevně se drží gauče. Prý aby to zvládla. V pořádku. Dýcháme, uvolňujeme. Nic není špatně.

Máme brzy první vstup. Propadá se hned a rovnou. Děje se jí tam toho povíc. Pláče.
“Oukej, holka, už jseš tam. Co vidíš?” ptám se jí. Chvíli se odmlčela a pak jsme se pustily do skládání příběhu. Bála se koncentráků a dostala se asi tak 800 let zpátky. Ale ani to nebyl jednoduchý život. (Pozn. ty jednoduché, krásné a úžasné obvykle v regresi nepotkáváme.)

Žila tenkrát jen se svou dcerou. Dcera byla krásná a měla nádherné světle modré oči. Byla už dospělá a jednoho dne odmítla nabídku nějakého muže. Ten se hodně naštval, měl nějaké konexe, nebo to bylo větší zvíře a rozhodl se, že když ona nebude mít jeho, nebude mít nikoho. Prohlásil tedy, že ona a její matka jsou čarodějnice. Ano. Byly.Trochu. Sbíraly byliny, vyráběly různá mazání. Občas čarovaly. To ale musíte. Když jste bylinářka, tak sílu bylin vnímáte. Víte, že je dobré je nasbírat tehdy a tehdy, víte, co umí a co s kým udělá. Je to alchymie. Ale zpátky k ukřivděnému kreténovi. Poslal na ně biřice, ženy šly do vězení, kde je obě mučily. Matka zemřela první, ale než zemřela, rozhodla se navždy ochraňovat svou dceru. Zůstala u ní jako duch a celá neodešla. I jako duch vnímala utrpení své dcery a průběh mučení.
Zpracováváme, rovnáme, pouštíme. Ukončujeme slib a nalézáme ještě další. Slíbily si, že budou jedna pro druhou a nic je nikdy nerozdělí. A až přijde jednou čas, pořídí si děvčátko, které bude pokračovat v jejich řemesle. Jenže na to už nedošlo.
Vydýcháno, vyčištěno, uvolněno.

Připravuji ji na to, že to evidentně nebude všechno. Energie se okolo ní stále vlní a já cítím, že půjdeme ještě dál. Tohle byl jen malý předkrm.

Přichází další vjem. Vidí ženu a její prázdnotu. Totální prázdnotu. Strach. Bezmoc. Zoufalství.
Já vidím ženu, která se prochází po poli. Je chladno, mlha, sychravo a neúrodno. Jen krkavci létají kolem a hledají něco k snědku.

Bylo těsně po válce. Přišla v ní o své blízké. Před válkou měla muže, čtyři děti, měla vizi, jak chce žít. A že se jim žilo hezky.
Jenže to pak bylo úplně jinak.
Hitler, Židé, Osvětim.
(Ano, klientka se koncentráků bála správně.)

Děti šly do vyhlazovacího. Asi. V tom lepším případě. Odvedli je a nikdy o nich neslyšela. Muže zabili před jejíma očima. A ona? Ona tu zrůdnost přežila. Cítila za to obrovskou vinu.

Jsme tam s ní. Vědomá pozornost sama sobě je ta nejléčivější záležitost.

Nestává se mi moc často, že pláču při regresích. Ale tady to jinak nešlo. Tečou mi slzy i teď, když o tom píšu.

Cítíme její bolest. Je nekonečná.
Nemáte důvod žít, nechápete proč. Nemáte se kam vrátit, možná nechcete a jen bloumáte životem. Jste slupka čehosi. Nemáte nic. Jen život, o který nestojíte.

Občas se od příběhu odpojujeme. Je příliš bolestivý. V Osvětimi byla dokonce osobně před pár lety. Bylo jí tam tenkrát hodně špatně. Zážitek na celý život. Nějak podivně se tam i vyznala. Když hledali záchody, tak prohlásila: “To je tady za rohem, vlevo, pak dvacet metrů, tam to bude!” Ani nevěděla jak.

Dodávám svou zkušenost, jak jsem bloudila v Indii (já jsem bytostně orientačně dost mimo, bloudím všude), ale cestu ve Váránasí na Manikarnika ghat, jsem našla naprosto brilantně, tam tenkrát totiž pracoval můj muž a bydleli jsme poblíž. A ty kecy, že když je váš popel vhozen do Gangy, že se už nikdy nezrodíte, je totální bullshit, ale to je jiný příběh, to necháme na jindy.

Takže zase zpátky k příběhu. Zase do té bolesti, prázdnoty, viny.
Prodýcháváme, čistíme, uvolňujeme. Najednou vnímáme vztek, nenávist, zlobu. Na dobu, na válku, na lidi, na existenci. Klientka vidí, jak žena zvrací cosi nechutného, černého. Jsme tam pořád s ní. Chválím ji a povzbuzuji ji. Když jde tohle ven, je to fakt úžasné a musí se v tom vytrvat. Nó bože, tak zvrací. V pořádku. Jde to ven. Pak vnímáme obrovskou sebelítost. Pořád jsme tam s ní. A až po chvíli přichází skutečné uvolnění. Bytostné. Žena přede mnou uvolněně dýchá. Prošla si zase tím peklem, kterému se snažila vyhýbat. Vypadá “vypraně”. Ale ono to doschne. Je to venku, už není potřeba to žít. Je čas jít dál.

Prošly jsme spolu proces traumatu během velmi krátké doby. Ona se totiž tenkrát zablokovala. Uschla. Zemřela dřív, než zemřelo tělo. A to “něco” tam zůstalo viset.
Necháváme ji smířenou odejít do nebe. Už to jde.

Dochází k úžasnému setkání — “ona tenkrát” přeje sobě “teď”, ať žije dlouho a blaze. Úlevu a osvobození cítí obě dvě.
Jedna může jít.
Druhá může žít.