Spolupracuji s vámi na různých tématech. Ne všechny kořeny hledáme v minulých životech. Vůbec ne. Někdy, možná i většinou, potřebujeme udělat pořádek v životě nynějším. A právě tohle je příběh jedné úžasné ženy, manželky, mámy.
Má toto totiž všeho plný kecky. Ale ukrutně. Pečuje o ostatní, hodně pomáhá, snaží se. I její práce je taková “pomahačská”. Možná proto, že jsou ty prázdniny, možná proto, že rodina kolem je nějaká nemocná, nedaří se jim, manžel na tom není zdravotně dobře a manželství není úplně ideální. Stres všude, kam se podívá. Ví o sobě, že tyto tendence má. Jak už jí řekla jedna psychiatrička před x lety, že se má starat o to, aby nebyla něco jako žrádlo pro psy. Velmi výstižné!
Hledáme tedy, proč slouží. Prý musí. Vracíme se do dětství. I jako malá pomáhala nebohým, invalidním sousedkám. Chodila jim na nákup a uklízela. Pomáhat slabším se přeci musí. A ten kdo pomáhá, toho mají lidé rádi. Maminka ji za to vždycky moc pochválila. Protože maminka přesně tuhle pravdu uznávala. Já nejsem nic a nikdo, ale pokud pomáhám, mají mě pak lidé rádi a já pak vnímám svou hodnotu. Nebo to, že za něco stojím. Prostě pomáhání je číslo jedna. A my si za tím stojíme. Jsme chudí, ale šťastní, protože pomáháme ostatním. Amen.
I jako školačka pomáhala slabším. Sama se totiž cítila v kolektivu špatně. Nepřijímaně. Je hodně citlivá, vnímavá a empatická. Tak to využívala pro ty ostatní. Pro sebe samozřejmě ne‑e. Fuj. Našly jsme, že si tím spíš chtěla zasloužit své místo. Jo, tak to prostě děti dělají. Dospělí taktéž. Takový malý obchod.
Dítě v ní se cítí už v pohodě. Vysvětlily jsme mu, že i když to má tam máma i babička, ono to mít tak nemusí. A že je takto v pořádku.
Vyčištěno, zpracováno, dobrý.
Dokonce jsme se dostaly k tomu, že musí pomáhat (jen doplním — mluvíme o patologické pomáhání, spasitelství, to, které nám žere ukrutné množství energie, kterou potřebujeme pro svůj vlastní život), protože by cítila vinu za to, že vůbec žije. Někde úplně hluboko v sobě cítí vinu za své zrození. OK, v pořádku. Má to tam. Jako spousta dalších lidí. Možná v minulých životech hodně trpěla, možná díky ní trpěli ostatní. Těch životů máme stovky. Nekonečný materiál k práci. Jen prodýcháváme, že něco takového tam prostě je. Stačí nám to. Možná je to nějaký prenatální důsledek. Taky možné. Důležité téma, ale dnes prostě nebylo na řadě.
Sloužit ještě pořád musí. Kvůli muži, dítěti, manželství. Nechce, aby její dítě mělo život jako ona. Aby trpělo, jak trpěla ona. A tak se snaží o to víc. Jak náročné… Zpracováváme to i tady. Včetně vztahu, zodpovědnosti a lítosti ke svému muži. Totiž to, jak žil svůj život (neznají se spolu až tak dlouho), má v rukou jedině on. Je na tom totiž zdravotně bídně. Jenže to je taky jeho zodpovědnost. Ona mu přece ten chlast do krku nelila, že? A spoustu dalšího. To on sám. Jako fakt.
Uznává, pouští a nechává to na něm. Je to skutečně velký kluk s vlastní občankou. Už asi padesát let. Ale když máte o toho svýho chlapa strach a zároveň k němu cítíte lítost a vztek, on taky není žádný svatoušek, tak se s tím propojujete o to víc. A o to víc se ztrácí energie, kterou potřebujete někde jinde.
Prý ale fakt musí sloužit. Co by prý dělala jiného! Vypadá to nekonečně. Chci tedy po ní, aby si tu služku představila, když teda slouží. Žižkovskou služku, prosím. Smějeme se tomu a říká, že mám o žižkovské služce napsat, že to bude dobrý. Tak teda píšu a tím ji zdravím!
Viděla ji jako paní v sametových tmavých šatech s bílými kraječkami. Jenže orvanou jak haluz. Prý slouží proto, že neví, co by měla dělat jiného. Úchvatný program! Ptám se jí, co by tedy dělala jiného, kdyby ostatním nesloužila? Prý neví. Chvíli si povídáme s paní služkou. Nakonec se dostáváme k tomu, že by nebylo vůbec blbý sloužit sama sobě. Že tím neztratí svou hodnotu a sama sebe. Cítí v tom výzvu. Něco, co je ochotna naplnit. Řekla bych, že je to dobrý upgrade.
Potřebuje totiž energii pro sebe, pro sebe a ještě pro sebe. Všichni ostatní mají energie dost. Proto, aby byla schopná realizovat změny, když přijdou. Aby měla na ně peníze. Aby věděla, že si poradí. Že to zvládne, i když spadne na držku. Protože pak prostě vstane. Na o co! Poradí si! Ona to totiž umí!