Možná by se zdálo, že já, jako terapeutka, mám popracované všechno do nejmenší dokonalosti. Jenže to tak úplně není. Ano, mám toho zpracováno hodně a díky tomu vím, jaké to je, když si tyto příběhy zpracovávají. Zlepší se kvalita života, necítíte se v oběti (nebo ne tak často), nejste nemocní, nebo zcela výjimečně, protože to stihnete zavčas zpracovat, takže nemoc nemá šanci. A další spousta věcí. Jsem ráda, že tato možnost funguje a jde až do takové hloubky. To je jako s plevelem, když mu budete zpívat, odtrhávat lístečky, dělat, že tam jako není, poroste pořád. A bude si brát více a více prostoru. To se prostě musí vytrhnout, zpracovat, vyčistit, zahrábnout a pak tam může růst to, co uznáte za vhodné vy.

Ale člověk je, jako rostlina, neustále rostoucí bytost, takže se průběžně objevují další a další věci, které potřebují péči a pozornost. A nejsme ani divní, ani špatní. Prostě to tak je. No a já si občas taky v něčem „lítám“. Přichází to na mě formou totální nepoužitelnosti, vyčerpanosti a únavy, děti mě mají totálně na háku a člověk by se nejraději propadl do své marnosti a deprese, zahrabal se někam a vůbec nebyl. A nic neulevuje, dokud se to nevytáhne, nepojmenuje, nedá tomu pozornost a nezahojí.

No a jeden takový příběh na sebe napráším. Od letošního roku jsem jich otevřela pěknou řádku. Nějak se to na mě sype, jedno téma za druhým. Sotva se otřepu z jednoho, už klepe na dveře další. A nedá pokoj, hajzlík jeden. No což. Tak tedy tady jeden aktuální.

Cítila jsem se v poslední dny, tak jako jsem to popsala výše. Zombie stav. Obvykle se na to nemůže Michal dívat, takže v tomhle stavu vydržím tak maximálně půl dne nebo den. A buď do mě rýpe on, když to ještě pro mě není čitelné a mlha je velká, nebo si to samozřejmě řeším sama. Často i s pomocí, protože je to rychlejší, efektivnější a na některý místa si člověk prostě nevidí. Masér si taky nenamasíruje záda, že.

Tento příběh se stal v dobách, kdy končila vláda starých slovanských bohů a nastávala vláda křesťanská, která byla národům nucena jako ta lepší. Ne vždy ideální cestou, to víme. Pohané však křesťany opovrhovali. Jednak byli zvyklí na to svoje, sžiti po několik staletí, nechtěli žádné změny, nelíbilo se jim to. Nátlak byl velmi velký a ztráty na životech ještě větší.

Součástí pohanských zvyklostí byl i on. Žrec (= pohanský kněz). Byl velmi šikovný a oblíbený mezi lidmi. Cítil se samozřejmě velmi důležitě. Svou práci ovládal, bohové mu byli nakloněni a jeho život probíhal relativně na pohodu. Jenže přišli ti, kteří se rozhodli rozšířit vládu jednoho boha. Mnohobožství bylo zatracováno a časem zakázáno.
Žrec svou práci a své poslání neopustil. Dělal ji tady tajně. Vždyť těch, co potřebovali komunikovat se starými dobrými bohy bylo tolik! Jenže vládci, který přijal tuto víru se skryté praktiky nelíbily. A tak se rozhodl, že všechny, kteří kazí jeho víru, všechny, které připomínají to staré, potrestá a zničí.

Žrece chytli a veřejně mučili. Tak, aby obyvatelé viděli, že staří bohové k ničemu nejsou, vždyť nepomohou, nezachrání ani jeho, ani ostatní. Staří bohové jsou totiž úplně k ničemu. Ale Bůh je milostiv a Bůh dá šanci i těm, kteří ho nemilují.

Za nějaký čas ho pustili. Znetvořeného, zničeného. Obyvatelé dostali výhrůžku, že pokud dají možnost žreci dělat jeho práci, budou potrestáni. Jak jinak než smrtí. Na popravišti. Ať to všichni vidí!

Chlapík byl ztracen. Ke starým bohům nemohl (byly vypáleny a zničeny veškeré svatyně) a ti, kteří k němu s důvěrou spoustu let chodili, v něm viděli ďábla. Neměl se čím živit, neměl kde bydlet a potloukal se po městě. Nenáviděl křesťany, nenáviděl lidi, kteří se nechali jen tak převerbovat jinam. Aspoň mu to tak připadalo. Staří bohové ho opustili. Zůstal zahořklý a pyšný mezi dvěma světy. Mezi starým, pohanským a novým křesťanským. Proklet kněžími, aby jeho duše nenašla nikdy pokoj.

Tak. Je to venku. Svíčka mu hoří od rána, vše snad bylo popsáno, prodýcháno, proplakáno a může jít.

Zajímavé příběhy z konstelací a regresních terapií