V jejím životě nejsou muži.
Jsou neviditelní, nebo že by byla neviditelná ona?
Chce to změnit, dostala na mne doporučení, objednala se a přišla.
Takže to brzy zjistíme.

Má už spoustu zkušeností a práce nám jde hezky rychle. Vysvětluji jí, že každý regresář dělá svou práci jinak a z druhé strany dodávám, že vlastní zkušenost nemám, protože průzkum trhu ani kolegů nedělám. Takže stejně vím prd.

Nacházíme tu správnou emoci a spouštíme se “dolů”.
Přichází nám první vhled.

Je žena. Je v nějaké kleci zavěšená v úzkém prostoru. Je tam černočerná tma, vlhko a občas šplouchne voda. Vypadá to, že je to nějaká studna. Žena popisuje pocity strachu, křivdy a nejistoty.

Trochu jsme to tam prozkoumaly, procítily a po chvíli se přesunuly o pár let zpátky, aby se nám otevřel celý příběh. Informace, že nemá chlapa proto, že ji jiní muži strčili kdysi dávno do studny, je naprosto nedostačující.

Příběh se nám postupně odkrýval a my zjišťovaly další a další souvislosti.

Odehrává se v dobách, kdy Vikingové okupovali Skotsko a Británii. Její otec byl dobrý vikingský válečník a vůdce. Měl obrovskou armádu mužů. Jednu bitvu však nepřežil. Zůstala po něm jeho druhá mladá žena a malý syn. A ona, starší dcera, která musela velet jeho mužům. Dcera byla vychovávaná od mala jako válečnice. Uměla se rozhodovat a nebála se téměř ničeho a muži jí naslouchali. Svoji pozici si musela udržovat a musím říct, že to fakt uměla.

(I dnes milá žena pracuje na vůdčích manažerských pozicích a její podřízení jsou většinou muži, se kterými nemá problém vycházet. Naopak. Má přirozený respekt a všechno prostě funguje.)

Její armáda dělala prostě to, co Vikingové v té době dělali. Plenili, válčili, užili si kořist. Partnera ve svých řadách neměla. K žádnému ze svých družiníků necítila lásku. Byli to spíše kamarádi, parťáci, spolupracovníci.

Zamilovala se. Ne poprvé. Předchozí partneři však všichni zemřeli v boji. Zdálo se to jako běžná záležitost.
Pak se zamilovala se do tamějšího rolníka. Jenže to k ničemu nebylo. Ona měla zodpovědnost za své lidi, on nebyl válečník a ostatní bojovníci by ho rozhodně neakceptovali. Občas ho tajně navštěvovala, ale…

Jednou v noci, když byla u něj a v klidu spali, přijeli muži. Jeho zabili a ji svázali a odvezli. Strčili do klece a do studny. Občas jí tam hodili jídlo, džbán s vodou a udržovali ji při životě.

Nevěděla nic. Kdo ji unesl, proč. Jestli to byl nepřítel nebo někdo z vlastních řad, kde klidně mohlo probíhat nějaké spiknutí.
Přemýšlela o životě, o sobě, čas se nekonečně táhl.

Cítila vztek, zradu a smutek. A v jejím lůně rostlo její dítě.

Čekala, že pro ni přijdou, že ji zachrání.
Jenže nikdo nikdo nepřišel. Časem jí už přestali dávat jídlo a vodu.
Možná její únosci odjeli, zemřeli, bůhví.
Jen tma jí byla společníkem.

Vypadalo to, že je to asi všechno.

Klientka byla stále klidná, hodně v hlavě a do emocí se moc nepouštěla. Všechno jí tam “chodilo”, příběh jsme společně skládaly včetně souvislostí z akutálního žïvota. Jenže tam bylo ještě “něco”. Něco, co na začátku popisovala klientka jako zvláštní tíhu, něco divného, co má od dětství. A až teď jsme to “něco” mohly otevřít.
V tu chvíli se vzduch zvláštně zavlnil, oběma se podivně zvedl žaludek a sevřel hrudník.
Je to jasné.
Prokletí.

Prokletí znělo, že každý její muž zemře a že nikdy nebude mít dědice.
Ano. Všichni její muži zemřeli. Ti předchozí byli bojovníci, ale tenhle bojovník nebyl. Přesto jakýkoliv muž, kterého milovala, byl vedle ní v nebezpečí.
Kdo toto prokletí vznesl?
Ach!
Už to máme!
Druhá žena jejího otce. Veškeré bohatství chtěla pro svého syna. To dává smysl, co? Krutá doba! Proto ženu proklela! Touha po majetku!

Proč jí však unesli, nechali ve studni a kdo to udělal, jsme nezjistily.
Vše důležité, jsme se však dozvěděly.

Všichni její muži ji zklamali.
A její partneři jí opouštěli záhadně dřív.
Už ví proč.
Je tedy dobré a bezpečné, žádné nemít.