Je vyčerpaná, unavená, otrávená. Poslední půlrok byla taky hodně nemocná. Pracuje se svým mužem v jeho firmě. Investovala tam spoustu energie, peněz, ale firmě se nedaří.
Přišla ke mně, abychom se podívali, co s tím může ona dělat.

Manžel na tyhle věci moc není. Ale důvěřuje jí. Jejich firma na tom skutečně není dobře. Když se na ni ladím, vnímám jejich firmu jako svět na jedné velké desce. Jednu stranu drží muž. Je vyčerpaný, rozmrzelý. Vnímám, že ač je ve své profesi naprosto famózní, vůbec ho netěší administrativa, péče o chod firmy. Potřeboval by dělat jen to svoje. To ostatní mu bere hodně síly. Původně firmu založili před lety tři lidé, ale on tam zůstal sám. A časem se přidala jeho žena, aby ho podpořila.

Jeho žena drží desku z druhé strany. Už se jí skoro podlamují kolena. Drží to jen proto, aby ho to úplně nezavalilo. Je jasný, že toho musí mít plný kecky. Je to prostě energeticky (i finančně) dost nešťastné.

Říká, že firma je jak černá díra. Nasypali tam spoustu peněz a nikde to nejde vidět. Také zmiňuje, že často zažívá, kromě nemoci své a dětí, útoky z temné strany. Hm, tak ti nechodí jen tak. Tam něco musí být.
Sama pak, úplně mimochodem, doplní, že si připadá jakoby splácela nějaké divné dluhy a pořád to není dost. Přičemž žádné nikdy neměla!
V tomto životě je neměla.

Jenže my musíme jinam.
Na výlet.
Souhlasí, ale moc se jí do toho nechce.
Trochu se kroutí, bolí ji břicho.
Hlásím, že to bude hnusný. Fakt hnusný. Ale že to dáme.

Dostáváme se někam hluboko a daleko, kdy ještě nevládl křesťanský bůh. Do dob, kdy magie byla součástí životů. A fungovala velmi dobře.
Byla velmi silná a dominantní žena. Zřejmě vědma. Toužila po moci. Velké moci. Jediný způsob, jak projevit svou moc byly peníze. Hodně peněz. A ještě více peněz.

Založila společenství. Odsloužili spoustu divokých rituálů propojené s různými démony, z nichž čerpali sílu. Prostě jeli ve velkém. Lidské oběti, tedy spíše dětské oběti (z toho obrazu se jí málem obrátil kufr, musela si to rozdýchat, ani pojmenovat to v tu chvíli nedokázala), krev, sperma, víno, houbičky, které otevíraly cestu do hlubin ještě o kousek víc.

Byli skutečně bohatí. Dařilo se jim. Čestné to asi nebylo. Jenže ona chtěla ještě víc. Společníci začali být přítěží. A tak se jich zbavila.
Jenže když si to předtím vytuníte sliby, dohodami, magií a krví, tohle už většinou moc šťastný krok není. Je to prostě průser.

Vznikl obrovský dluh, nesplnila slib, cítila obrovskou vinu a potřebu jim to splatit zpátky. Už tenkrát jí nebylo dobře. Jenže komu to vrátit, když byli mrtví, že? Přestalo se jí v životě dařit a velmi brzy sama zemřela.

Čistíme, zpracováváme, dáváme dohromady nejen finance, ale i sexualitu, která tímto příběhem byla propojena taktéž.

Jenže je tam ještě něco. Zaráží mě její potřeba neustále držet firmu nad vodou. A chci se podívat ještě tam. Jdeme tedy dál.
Dostáváme se ještě hlouběji.

Potřeba udržet za každou cenu to, co budovala a čemu zasvětila život.
Atlantida.
Marnost, obrovská marnost. Bolí to ještě teď a slzy nám tečou oběma.
Tenkrát se to nepodařilo.
Věděla to.
Zánik byl nevyhnutelný.
Zpracovat si ho však, ani ve své moudrosti, nestihla. Možná nechtěla a věřila, že je pořád nějaké šance na přežití.

To stejné dělá i dnes.
Udržuje při životě to, co moc šancí na přežití nemá.

Teď už ví, co všechno musí změnit. Ví, že teď už to půjde. Že nebude narážet donekonečna do zdi.
Našla dveře, které dokázala otevřít.