Často přemýšlí nad tím, co by měla, co bylo, co nezvládla, co měla udělat jinak, co jí kdo udělal a neudělal a hlavně přemýšlí nad tím, jak to všechno dopadne. Stovky příběhů možných konců, tisíce myšlenek každý den, které si žijí vlastním životem.
Je v tom ztracená. Nemyslí na hezké věci, spíš na to, co ji děsí nebo co by se mohlo stát nejhoršího.
Řeší nějaké zdravotní potíže a necítí se moc dobře. Často trpí závratěmi, únavou, tělo ji bolí a myšlenky na to, co by se mohlo stát, nebo co jí je, jsou čím dál tím děsivější. Čerti na zdi přibývají a přibývají.
Ono se snadno řekne: “Tak, od teď už myslím pozitivně!” Jenže ne každému to funguje. Není to jen tak. A tak se za to stydíme, připadáme si jako adepti na blázinec a vůbec nevíme, že své myšlenky můžeme ovládat. Že to jde. Že se nemusíme propadat do bažin. Staré křivdy, viny, rány, traumata, bolesti. Ňahňačka jak víno.
Myšlenky na minulost můžeme vypustit. Už ji nezměníme, už se to stalo.
Znáte to.
Co můžeme změnit, změňme a co nemůžeme změnit, můžeme jen přijmout. Nic jiného nám nezbývá. Ano, někdy není lehké rozlišit jedno od druhého. I staré křivdy a bolesti někdy potřebují větší prostor k uzdravení a uzavření.
Ale co ty děsivé myšlenky na tu nejděsivější budoucnost? Proč tam jsou?
Je to strach. Strach z budoucnosti. Strach z toho, že svou budoucnost nemáme pod kontrolou. Vždyť nevíme, co bude za rok, dva či deset.
A tak plánujeme ty nejhorší varianty proto, abychom se mentálně připravili. Jenže se žádná příprava nekoná. Výsledkem je jen narůstající stres, který ovlivňuje naše emoce a fyzickému tělu příliš nepřidá.
Máme strach odevzdat se životu, protože necítíme důvěru.
Nejsme tady a teď, i když je to to, co pod kontrolou mít můžeme.
No a pokud se nám k tomu přidává větší citlivost, sebedestrukce je intenzivnější.
Strachu předchází důvěra.
Důvěra v život, důvěra v sebe, důvěra v budoucnost, která bude co nejvíc fajn.
Věřím, že už jí to teď půjde a její myšlenky ji nebudou válcovat napadrť. Pokud přijdou, je potřeba si jich všimnout, ne se v nich utopit. Možná přemýšlet nad tím, proč potřebuju přemýšlet zrovna takto, proč by to nemohlo být jinak. Zkoumat, hrát si, pochopit a laskavě vědomě přehodit na jinou vlnu. Protože prostě můžeme.
Na vlnu klidnou, radostnou a spokojenou.