Žádnou takovou zkušenost ovšem v tomto životě nemá.
Jeho maminka se na mne obrátila, abychom se podívaly na to, proč se to tak děje a pokud možno problém nebo trauma vyčistily.
Byla to náročná konzultace. Chvílemi jsme plakaly obě dvě, každá u svého telefonu, protože osobní setkání není možné (200 kilometrů je 200 kilometrů ).
Zpočátku jsem to nemohla najít. Nacítila jsem si oba rody rodičů, ale ani v jednom jsem nenašla něco, kudy jít.
Pak mi přišel v mysli obraz vystrašeného dítěte v kleci, stuleného do klubíčka. Koncentrák. Ale nemohla jsem zase najít, jak a co. Jeho maminka se však rozmluvila o tom, že tuto tématiku nemá ráda. Nesnáší pohled na jakékoliv mučení a kamarád v esesácké uniformě na jednom večírku jí způsoboval hodně nepříjemné pocity.
Aha, takže to není jen o maličkém, ale i o mámě… V tu chvíli mi přišel pocit, že v tom koncentráku byli oba.
Jo, to je ono… Dokonce se oba znali. Jejich rodinný stav byl stejný, jako ten nynější. Máma a syn.
Do toho mi klientka začala dávat další souvislosti, své pocity, strachy a obavy. Jo, to sedí, takhle by to mohlo být… A příběh se mi začal odvíjet dál.
Museli tam odjet oba, jenže chlapeček byl mámě odebrán. Zůstala tam sama a netušila, co se s ním děje. Vyčítala si, že nastoupila do toho vlaku, že to nevyřešila jinak. To byla její nejsilnější emoce, kterou sama v regresi vnímala. V koncentráku hodně pracovala. Pracovala, až se upracovala. V podstatě pracuje dodnes “musí”. Nemůže sedět a odpočívat, musí pořád něco dělat a nejlépe do vlastního vyčerpání.
Chlapeček zůstal bez mámy a byl odvezen do míst, kde se zkoumaly děti. Co vydrží… Začínalo to tím, že se na něj začali pozorně dívat. Pak ho vytáhli z klece, připevnili na lehátko a něco do něj píchli. A dál už to maminka odmítla poslouchat. Moc to bolelo.
Přiznám se, že mě to bolelo taky a plakaly jsme obě dvě.
Takže tak, to je ten důvod, proč klučík nemá rád cizí lidi, proč je plačtivý už od narození. Trauma, které se přeneslo i do tohoto života.
To jediné, co s tím je možné dělat, je přijmout, že se to takhle, nebo tak nějak podobně stalo. A že s tím už nejde nic dělat.
Prodýchat, pustit to, vnímat, že je to součástí cesty duše. A že to oba zvládli, tak jak nejlépe mohli. Když už totiž víme a nebojujeme s tím, nemusíme to pak žít. Na žádné, ani nevědomé, úrovni.
Může to jít pryč.
Ale to není vůbec jednoduché. Sama sebe prodýchala za chvilku. Cítila úlevu a klid. Ale prodýchat bolest svého dítěte a ještě takovou bolest, je ukrutně těžké. Ale znáte to, nepřichází k nám nic, co bychom nezvládli. Něco prostě není hned, chvíli to trvá, ale to vůbec nevadí.
Je velmi důležité si vzít i z těchto bolestivých zkušeností svou sílu. Je totiž neuvěřitelně silná.
Žena se na ni ladila, přijímala a stejně tak ukazovala, ve svém vnitřním světě, svému synovi, že ta jeho síla je taktéž úžasná. A že tamten příběh už skončil, že už se nemusí bát. Naopak, teď už pozná, kdo by mu chtěl opravdu ublížit.
Ono se nedá ani říct, že tamější doktoři, nebo co to bylo, byli zlí. Dělali svou práci, to, co museli a možná i to, co zvráceně chtěli, bůhví, ale nedá se to asi všechno hodit do jednoho pytle s nálepkou “zlí lidé, co ubližují dětem”. To vše bylo součástí té zvláštní doby, kdy trpěli v podstatě všichni.
Klientka si pak udělala malý rituál. Namalovala obrázek — její a jeho a každému zapálila svíčku jako poděkování. Synek pak svíčky sám od sebe sfoukl