Takové to, když jste s někým pár chvil a máte pocit, že ho znáte snad stovky let. Nemusíte ani mluvit a domlouváte se očima. Cítíte silné mrazení v zádech a máte zvláštní pocit radosti a podivného naplnění.
Nebo se podíváte někomu do očí a od prvního okamžiku ho nesnášíte. Přesto, že vám dotyčný nic neudělal.
A nebo si s takovým chlapíkem začnete, pak si spolu párkrát sejdete, platonicky se zamilujete a jste lapeny v síti na 24/7. Jak řekla moje kamarádka: „Jituš, já jsem prostě z něho v prdeli.“ Myšlenky na něj nejdou přebít ničím jiným, neustále hlídá telefon, všechny komunikační kanály, hltá jeho příspěvky na Instáči. Má pocit, že bez něj nemůže žít, nemůže existovat. Přesto ví, že to tak není. K pocitu rovnováhy a klidu se nemůže dostat.
Chlapíka její posedlost nijak netankuje a klidně si odpovídá na zprávy na druhý den. Cítí k ní něco navíc, ale rozhodně to s ním nemává tak, jako s ní.

Některé karmické vztahy trvají pěkných několik set let. Někdy i několik tisíc. A právě tam vás teď vezmu. Tam se odehrával příběh mé kamarádky, čarodějky a chlapíka, který jí přišel do cesty, aby si mohla uvolnit vazby, pouta a osvobodit svoji sílu.
A kam to bude?
Do Starověkého Egypta!

V těch dobách nebyly ženy podřízeny mužům. Naopak. Vztahy byly v rovnováze a některé ženy byly uctívány. Tak jako ona.
Kněžka – léčitelka. Bůhví, jak se jim tam říkalo.
Ale byla sakra hustá.
Energii měla tak silnou a obrovskou, že i když o ní jen píšu, mám husinu na zádech. Léčila snad jen pouhým pohledem.
Lidé ji zbožňovali. Čekačka na ni byla několik měsíců.
Byla tak mocná! Vlívala energii do žil neskutečným způsobem.

Její život jí bavil. V podstatě neznala nic jiného. I když často byla sama. Bydlela sama v krásném velkém luxusním domě se služebnictvem. Ženy jako ona rodinu nemívaly. Svůj život obětovaly svému poslání. Věřila, tak jako ony, že to tak má být. Že ji bohové vedou po jiných cestách, než ostatní smrtelníky.
Mužů měla spoustu. Sexuálně to fungovalo trošku jinak, než to vnímáme my dnes. Ale nikdy neotěhotněla. Tyto ženy děti prostě nikdy neměly. Ani žádné partnerské iniciativy.

Jak jsem psala, mužů měla spoustu. Prostě tam chlapík vykonal to, co bylo potřeba a šel. Příště přišel jiný. Žádné vztahy, žádné vazby.
Jen jeden se z nich občas vracel. Na její přání. Ona si totiž určovala, kdo může být poctěn její společností. Ostatní muže přestala zvát a setkávala se jen s ním. A tak to trvalo pár měsíců. Vše vypadalo, tak jako vždycky. Jen se po čase začala cítit jinak. Byla plačtivá, bolavá, nervózní. Byla těhotná.
Jenže kněžky těhotné být nemohly! Vždyť nemohla otěhotnět!
Nebo že by jí bohové ukazovaly jinou cestu?
Je to zázrak? Nebo chyba?
Cítila se zmatená.

Ale přesto to dítě chtěla. Chtěla i jeho. Byla odhodlaná se svou rolí kněžky přestat. Chtěla to jinak.
A tak na jednom veřejném shromáždění požádala chlapíka o sňatek.
Veřejně a před všemi.
Chlapík ji odmítl. Netušil, že je těhotná. Navíc kněžky tohle nedělaly. Absolutně ne. Léčily, promlouvaly, inspirovaly, vedly… ale toto!
Kněžka byla součástí řádu, společnosti, byla někdo, kdo byl uctíván jako bohyně!
(pozn. Asi jako kdyby si u nás katolický farář na bohoslužbě vytáhl nějakou ženu z lavice a před plným kostelem tu dotyčnou, netušící, požádal o ruku. Eh…).

Dusila se vzteky a ponížením. Odmítl ji. Ji! Velkou kněžku! Nezbylo nic jiného, než se mu adekvátně odměnit.
Nechala ho zabít. Veřejně.
Díky svému společenského postavení vlastně nemohla jinak.

Bolelo ji to. Strašně moc. Nikdy si neodpustila to, co udělala. Přemýšlela, zda to nemohla udělat jinak. I když asi nemohla. Veřejné zhanobení se trestalo tímto způsobem. Z té obrovské bolesti a stresu navíc o dítě přišla.

Svou bolest už nikdy nepřekročila. Její srdce zemřelo s ním a s dítětem. Vina, bolest, vztek na své schopnosti a dary. Kdyby nebyla tou velkou kněžkou a bohyní mohla by mít tu obyčejnou lásku, jejíž sladkou chuť ochutnala a jež se stala odpornou pachutí.
Zatratila všechno. Odmítla sebe, odmítla své dary, odmítla veškeré muže, odmítla lidstvo a společnost. Tak velká byla její bolest!

Zůstala šedivá, smutná, apatická, bez zájmu o cokoliv. Přestala léčit, přestala promlouval k davům. Zůstala z ní zlá, protivná a mstivá mrcha, která se svého smutku proklela všechno, co mohla.
Záře slavné a mocné kněžky byla už jen vzpomínkou.