Zajímavá regrese na toto téma v současné době. V době karantény, se některé záležitosti, bubáci a prostě to, čemu jsme úplně nevěnovali pozornost ještě o kus zesilují.
Jako u této klientka. Kašle celou zimu (jakmile se ochladí) a v podstatě kašle léta letoucí. Prošla už několik rentgenů, testů a kontrol a nikdy jí tam nikdo nic nenašel. Kašel suchý, dávivý, nekonečný a hnusný. Nic na něj nepomáhá. A to, že se teď bojí zakašlat pod rouškou, je úplně jasné.
Druhý den po regresi hlásí, že kašle už daleko méně. Uvidíme tedy až časem, jak moc jsme byly úspěšné. Ale když člověk kašle dobrých 25 let, některé změny pár dnů prostě trvaj.
Přečtěte si tedy příběh duše této ženy, odehrávající se ve Francii asi 16., 17. století. Doba se zde špatně určovala, protože indicie určující období byly velmi nejasné.
Byla ještě mladičká, když jí rodiče zemřeli. Byli to vzorní křesťané a proto farnost rozhodla, že dívka půjde do kláštera, kde se o ni sestry postarají. O nemovitosti mladé dámy se církev rozhodla postarat taktéž.
Neměla tenkrát jinou šanci, bylo 12, 13 let a neměla žádné jiné příbuzné, kteří by se o ni mohli postarat.
V klášteře to bylo náročné. Nevlídno, chladno a šero. Sestry, které se staraly o převýchovu dívek na novicky, byly velmi kruté. Často je bily a týraly hladem. Dívky velmi trpěly. Každá žila zvlášť ve své místnosti a navzájem spolu nemohly komunikovat. Pravidla kláštera byly velmi přísná a asketická.
Jedna ze sester byla ještě o kus krutější a na některých dívkách si obzvláště dávala záležet. Mezi ně patřila i ona. Často poslouchala, že je nečistá, hříšná a špinavá. A že jediným způsob, jak uzdravit svoji duši, je utrpení a bolest. Dokonce dívku i sexuálně zneužívala.
Dívka se časem začala vytrácet. Byla jak tělíčko bez duše. Odevzdaná a vyhublá hadrová panenka s prázdným výrazem v očích. Byla by schopná snad udělat cokoliv, jen aby ji sestra netýrala. Nic však nepomáhalo. Časem se rozhodla, že jediná cesta, jak tento proce ukončit, bude zemřít. S kláštera totiž jiná cesta nevedla.
Přestala tedy jíst. Ta obilná kaše, kterou dostávali se stejně jíst moc nedala, takže nejíst nebyl až takový problém. (Pozn. Klientka v současnosti nesnáší jakékoliv obilné kaše už od dětství.)
Bylo zvláštní, že se dívenka nebyla schopná jakkoli bránit, ani zastat. Jen kašlala, aby vykašlala tu nehoráznou hnusotu a bolest.
Až ke konci regrese jsme zjistily, že dívka byla němá. Nemohla se bránit, nemohla sdělit pravdu a stala se snadným terčem pro psychopatku.
Dívky slábla více a více. Kašel se zhoršoval a časem vykašlávala i krev. Protože byla podezřelá z tuberkulózy, byla odvedena do separace, aby se nemoc nerozšířila po klášteře. Odvedli ji tedy do sklepa a malým okýnkem z venku jí občas podávali nějaké jídlo a pití.
Dívenka čekala ve sklepě na smrt. Naštěstí nemusela čekat dlouho. Zemřela smutná, nešťastná a otupělá. S bolavým tělem i duší.
Kašel se proto přesunul až do současného života. Možná stále vykašlávala starou bolest, strach a informaci o tom, co se může dít za zdmi, kam běžný člověk nevidí.