„Hoďte na ni deku!“

Je s ní, prý, něco divně. Dějí se jí podivné a zvláštní věci, neustále má nějaké patálie, smůla se jí lepí na paty, je strašně unavená a všechno se jí v životě komplikuje.
Od jisté doby.
Od doby, kdy potkala jeho. A nebo možná od doby, kdy ho odmítla.

Začalo to docela nevinně. Často jí volal, chtěl se přátelit. Časem chtěl víc. Rozešel se s partnerkou a veškerou pozornost upřel na ni. Neustále ji zahrnoval nějakými dárky a občas prohlásil, že by s ní chtěl dítě. Aniž by mu vadilo, že s ním nic až tak mít nechtěla a taky ani nic neměli. Časem dotěrnější čím dál víc. Klientka ho musela odmítat o to více.  No a pak se začaly dít ty divný věci.
Myslela si, že to ta jeho přítelkyně, ale odtud vítr nevál.

Foukalo to od chlapíka. Jestli to dělal vědomě, nebo nevědomě nevím. Trpěl schizofrenií a své nálady často střídal. Dokázal se na ni tak napojit, že z ní vysál veškerou energii. Dokonce to smrdělo kletbou. Takovou cikánskou, oni to umí… a má to takovou specifickou energii, která je hodně dobře rozpoznatelná.

Když jsme se naladily na kletbu, vypadalo to, jako by byla klientka přikryta tlustou šedou vlněnou dekou. A uvnitř na husto propíchána energetickými černými špejlemi, pěkně skrz na skrz od hlavy až po paty, jak panenka woodoo.  A nebo spíš jehelníček. Nebylo divu, že jí v něčem takovém nebylo dobře! Všechno jsme pomalu vytahovaly a pálily v čarovném ohni (vše probíhalo v našich myslích). Z deky se stal plášť, pak závoj, mlha až to zmizelo docela.

Ptala jsem se jí proč, proč se jí to muselo stát. Proč to potřebovala zažít, co je za tím? Táhlo mě to totiž do příběhu, který této patálii předcházel. A tady ho máte, protože jsem dostala svolení o jejím příběhu napsat.

Alessia, 19.st., Florencie

Bylo jí 16, když se seznámila se svým budoucím mužem. Tak, jako bylo obvyklé v těch dobách, byl i tento sňatek domluvený. Alessia pocházela z urozeného rodu a její muž byl společensky adekvátní. Jen byl starý, ošklivý a mrňavý. Hrbatý protivný starý skřet. Ale bohatý skřet.
Chtěl mladou ženu, aby mu dala dědice.
Jenže žádné dítě nebylo. Alessia se svého muže nebála a nebyla mu po vůli. Vysmívala se jeho neschopnosti počít a často to zaonačila tak, že stařík jen práskl dveřmi vzteky. Žili vedle sebe, dokud chlapík nezemřel.
Alessie nezdědila ani liru. Majetek, který patřil jejímu muži dostala církev. A ona dostala jen možnost dožít v jistém klášteře poblíž. Kdyby se dítě narodilo, byl by dědic jasný. Stařík se chránil, aby jeho majetek neskončil v rukách nějakého bastarda nebo milence.
Alessii to však nevadilo. V klášteře se jí líbilo.
Milovala  klášterní ticho a klid. Nežila si už jako královna, ale jí na bohatství nikdy nezáleželo. Tady se cítila svobodná. Svůj život trávila v klášterní zahradě, kde rostla spousta bylin a květin. Hlavně šalvěj, jejíž vůně se linula kolem kláštera. Svůj život tedy zasvětila zde. Zde našla smysl svého života.

A kde byl háček a proč ta kletba?
Jejich příběh pokračoval dál. On ji chtěl, několik let ji znova zahrnoval dary a láskou, jako tenkrát. Chtěl opět dítě, které ani v tomto životě nemá (a taky si nežije úplně špatně). Nakonec mu zůstala hromada vzteku a zmaru, která se díky jeho schizofrenii a jisté nekontrolované přecitlivělosti proměnila v kletbu a nekonečné energetické útoky, potřebu se pomstít a ublížit. Uvolňujeme veškeré sliby, dohody a všechno, co bylo potřeba, aby příběh mohl být ukončen. Rozvazujeme veškerá spojení a dáváme svobodu oběma. Tak, aby její vnitřní oheň opět hořel a nebyl přidušován šedou tlustou dekou.