Byla už na několika operacích, ale stále se jí tvoří další a další. Občas nepříjemně a intenzivně bolívají nohy a o estetické části se asi zmiňovat nemusím. V rodině to nemají, i když je tato záležitost prý spíše dědičná. (I když na dědičnost nemůžeme úplně až tak shodit všechno tak, jak se to dělá.)
Křečové žíly vznikly už v mládí, v době kdy začala sexuálně žít. Do toho mi jen tak, jakoby mimochodem říká, že všechny nemocí dětí odskáče vždycky nejvíc ona a že je úplně jasný, že nemocná být nemůže. Musí být neustále v procesu, odpočívat nemůže, děti ji nenechají.
Miluju tyhle souvislosti, které zdánlivě souvisle nevypadají. Přesto patří k jednomu příběhu, jednomu dávnému životu, který se odehrával v době cca 1000 let př.n.l. (a možná ještě plusminusautobus dalších tisíc) ve Starověkém Egyptě.
TEJA
Narodila se jako otrokyně. Její osud byl vepsán už od narození a celé dětství byla vychovávána jen k tomu. I pracovat začala velmi brzy. Dětství vlastně vůbec neměla. Nač. Vždyť byla otrokyní.
Jakmile dospěla, prodali ji jinému pánovi.
Byl bohatější, společensky uznávaný. V jeho domě probíhaly časté večírky a různé veřejné společenské aktivity.
Jejím nejčastějším úkolem bylo dělat sloup.
Nebo držák na mísu s ovocem či amforou naplněnou vínem.
Stoly byly pro chudé. Ti “lepší” si mohli dovolit otroky, kteří pohoštění pro hosty drželi v rukou.
Stávala hodiny, dny, měsíci i léta na jednom místě, v jedné poloze, mlčky, s pohledem upřeným vpřed. Nesměla se pohnout, nesměla změnit své místo, nesměla se poškrábat a nedejbože když jí spadlo jablko z podnosu, nebo jí upadla mísa celá. Následoval trest. Byla zbita bičem tak, že další den, kdy opět musela stát a držet podnos s jablky svému pánovi, byla služba naprosto neúnosná.
Otroci žili ve zvláštní izolaci. Nesměli mezi sebou dokonce ani mluvit. Ani přes den, ani v noci. Stále byli hlídání. Jeden z dozorců měl Teju obzvlášť oblíbenou a často ji bral do své místnosti, kde ji sexuálně zneužíval. Pod pohrůžkou trestu o tom nikdy nikomu neřekla.
Jako otrokyně musela být samozřejmě k dispozici i pánovi, nebo jeho hostům.
Jediný, s kým měla bližší vztah, byl jeden z eunuchů. Občas na sebe koukali pohledem, který obsahoval veškerá sdělení, které si nemohli sdělit ústně.
Jednou za čas měli dovolenou koupel v řece. Milovala to. Volný pohyb, voda omývající tělo a špínu, kterou na sobě cítila. Dozorci stávali na břehu a ona měla aspoň kousek jen tak pro sebe. Věděli, že otroci neuplavou. Čekal by je horší osud u někoho jiného. Se zběhlými otroky se zacházelo velmi špatně.
Se smrtí pána čekal jeho otroky stejný osud. Smrt a posmrtná služba. Všichni odevzdaně vypili hořkou tekutinu. Cítila, jak ji pálí v žaludku, jak se jí křečí kroutí končetiny a prsty, svírá břicho a hrudník. Začala se dusit a za pár minut bylo po všem.
Těla otroků byla pak po smrti narovnána, zabalena do bílého plátna a naložena do hrobky k pánovi. Bylo společenskou prestiží i obvyklostí mít takovýto pohřební rituál, dle bohatství a společenské úrovně. I když pán nebyl žádný faraón a hrobkou nebyla pyramida.
S klientkou uvolňujeme posmrtný slib služby a pánova vlastnictví. Uvolňujeme letitou křeč, kterou Egypťanka mívala v nohách a v těle. Pocit bezmoci, permanentní služby všem, ze strachu z trestu. Uvolňujeme sexuální energii, posilujeme vnitřní nezávislost a možnost svobodně dýchat a používat své tělo.