Popisuje mi svůj partnerský příběh a nakonec se dostává k tomu, že její muž jí dělá úplně to stejné, jako její otec. Zraňuje ji stejným způsobem. Co je důležité, nedělá to vůbec vědomě! Vůbec neví, že to, co dělá, jí bere půdu pod nohama. A tak komunikace s partnerem na toto téma vlastně vůbec nemá smysl, protože jeden mluví o voze a ten druhý… a nedorozumění v podstatě jen vzrůstá. 

Tak tedy začneme spolu rozmotávat jisté uzlíky, aby se toto partnerské téma mohlo uvolnit.  I když — tak to obvykle je. Naše první velké partnerství, to životní, zobrazuje velmi často to, co jsme si zažívali jako děti. Skutečně si vybíráme partnery v jistém směru podobném, jako byl náš otec. A muži si vybírají nás, ženy, podle vzoru jeho první ženy života, matky. Ne, není to odporné, ani perverzní. Je to normální.

Vemte si, že rodiče byli našimi největšími autoritami, našim světem, vesmírem, existencí. Udělali nám obrovský vzor. Ne vždy nejlepší, ale tak to je. No a my, jako děti jsme tento vzor vzali jako jediný. Jediný správný, protože jiný nebyl. Možná jsme měli ještě poblíž prarodiče, ale ti to měli pravděpodobně stejně jako naši rodiče. Žádné jiné zkušenosti jsme neměli, takže žádná možnost volby nebyla.

No a stejně jako její otec, jí muž neprojevuje lásku tak, jak by potřebovala. A dělá i ty stejný věci, jak táta. Přehlíží ji. A ať dělá, co dělá, připadá si jako vzduch.

A než se pustíme společně do práce, varuju ji. Pokud začneme řešit partnerské záležitosti máme pravděpodobně 3 možnosti, jak to povede dál.

1. Zalekneme se a už nikdy nebudeme do toho raději rýpat. Potlačíme svou bolest, své potřeby, zavřeme se, abychom to doklepali. Vydržíme to. Tahle cesta je asi nejčastější, nejjednodušší. Ale zaplatíme za nic nejvíc. Obvykle svou energií, zdravím, existencí.
2. Ona se mění, on si zarytě tvrdí své. Ona se dostává do tvůrkyně, on zůstává obětí a nebo držákem viz bod 1, protože nemá vidinu toho, že by to mohlo být jinak. Tady riskujeme to, že si půjdeme každý po svejch. Ne hned, ale začnete nad tím přemýšlet a uvidíte to všechno, co drží vztah dohromady a to všechno, jak to nechcete.
3. Ona se mění, on taky. Pomalu, postupně, krok za krokem. Protože chtějí být spolu. Láska je to, co drží vztah pohromadě. Vztah má kapacitu růst.

Jdeme na to.

Ladím se na potřeby malé holčičky a její tehdejší vidění světa. V tu chvíli mě zalévá obrovské potřeba lásky. A zároveň obrovská láska, kterou má klientka k dispozici. Tak velkou, že mě v tu chvíli bolí u srdce a slzy vlévají do očí. A tak jí do té energie beru, aby si to navnímala, aby ji (se)  poznala a pochopila.

A abychom to lépe uchopily a daly tomu nějaké hranice, i když láska hranice nemá, připodobnila jsem to obrovské množství lásky  jako množství vody v padesátkovém bazénu. S touto hravou optikou nahlížíme dál. 

Jak to měla máma? Tam vnímám taky bazén, ale připomíná mi takový ten pidi bazén s vlnobitím. Buď si to musíte ustát, nebo vás to semele. Nekoordiované, semílající a někdy až agresivní. Klientka se směje, máma prý  popsána perfektně.

Nechám ji naladit se na to, jak to měl táta.

Prohlašuje, že hrnek. Na čaj. 

Aha!

Tak tady se to míjí.

Objem bazénu nezaznamená objem hrníčku a pro množství objemu hrnku je bazén naprosto neuchopitelný. Obrovské nepochopení a vzájemné neporozumění, které trvalo přes 30 let se začíná uvolňovat a bolest zmírňovat. Chtěla po něm to, co ji vlastně nikdy nemohl dát! Nevěděla, že to má jinak. A tak si myslela, že ona to má špatně, že ta chyba je v ní. (Pozn. dítě tyto souvislosti v rodiči samozřejmě není schopné vnímat ani zpracovat.)

Stejným způsobem nahlížíme na partnera. A pak se nám děje to stejné jako s otcem. Smyčka pokračuje, sranda trvá tak dlouho, dokud neprojdeme metrixem.

Jak to má tedy on?  Prádelní hrnec, prohlašuje klientka. A jeho máma? Hrníček na ristretto. 

A v tu chvíli tohle všechno dostává úplně jiný rozměr. Hra na nedostatek lásky končí, trauma se zaceluje, nastupuje pochopení, moudrost a začíná láska úplně jinak.

Ne skrz traumata a bolesti z dětství, ale skrz moudrost a uvědomění. Sebelásku, sebevědomí, sebepřijetí.

A když se vrátím k úvaze, co se stane, když…. 

Věřím v bod 3.