Jedním z původních témat konstelace byly peníze. Žijí spolu, oba podnikají. Každý pracuje na svých projektech a na něčem pracují dohromady. Ale prostě to nefunguje. To, co vydělají, okamžitě odchází, často jsou v mínusu. Přišli k nám oba dva najednou. Ano, je to trochu nezvyklé 🙂 O individuální konstelaci požádali totiž Michala i mne.

Zjistili jsme, že kdysi dávno byla ona mužem a žila v bohatém, bohužel neperspektivním manželství. Od manželky jednoho dne odešel, nechal jí veškeré peníze, majetek i děti. Odešel na “okraj společnosti”. Za svou láskou. Za mužem. Žili kočovným životem, společností i penězi pohrdali a žili jenom pro svou lásku. Neměli nic, jen svou maringotku, nebo nějaký vůz a dva koně. Táhli tam, kam je srdce táhlo.

V tu chvíli se začali smát. Maringotka je totiž jejich snem i dnes. Touha po volnosti, poodstoupení od toho všeho lidského, co jim nedělá moc dobře. Žít naplno někde venku, v přírodě a jen tak být.

Jenže jim k tomu chybí ty peníze, že… Dnes jim už ta ukradená slepice k životu stačit nebude. Takže jsme zpracovávali cestu, kde vztah k penězům skončil (i když je to pro lásku, pro něco, co je naprosto krásného a naplňujícího), aby se cesta mohla zase objevit. Bylo krásné zjištění, že spolu nejsou poprvé. Co si budeme namlouvat, tyto vztahy se velmi dobře uvědomujeme a víme o nich. Jsou totiž zvláštně hluboké a prosycující.

Konstelace byla parádní. Našli jsme vše, co jsme potřebovali. Jenže chlapík začal mít nasraný výraz, seděl zvadle na židli a začal povídat něco o tom, jak je to stejně všechno na prd. Začal si k sobě stavět láhev od piva, že je to potřeba zapít. Tak jsme mu jich tam ještě pár přidali, nějaké víno a becherovku, co jsme našli v lednici. Hezky si to seřadil podle velikosti a prý že stejně nejraději jezdí z kopečka na kopeček a tam a zpátky na vlně alkoholu. A že vlastně nic jiného nechce. A ani nemůže.

Postavili jsme tedy další konstelaci. Na marnost.

Tělo měl naprosto odpojené a chřtán toužící po alkoholu. Aspoň chvíli tu příšernou bestii necítit… Jenže ona po čase vylézá znovu. Michal, který marnost zastupoval stál na stole, jako velký vládce jeho světa. Já, zastupující “vše hmotné, tudíž i peníze” jsem seděla na lince s pocitem, že bych pro něj ráda byla, ale on o mne nestojí. Flašky nám stály v cestě a pan Marnost lomcoval rukama ve své velikosti. Chvíli postávala na židli i jeho žena, jako zástupkyně za radost a bytí. Mávala nadšeně rukama, protože to byl skvostný pocit, ale po chvíli zvadle slezla dolů. Marnost všechno ovládla.

Tahle marnost je velmi hluboká. Není to marnost, že nejsem dost dobrý, hezký, chytrý. Nene. Vyvěrá z absolutních hlubin. A ti, co jsou citlivější, ji velmi dobře znají. Není to nic, co jde jednoduše změnit. Bohužel ani ten blbej chlast to nevyřeší, jen to na chvíli zalepí, takže do té hnisající rány nečumíme a nezvedá se nám z toho tolik žaludek.

Možná bychom původ marnosti mohli hledat v Atlantidě a pravděpodobně bychom ho tam našli. Možná bychom ho mohli najít leckde, kde existence byla náhle a nepříjemně ukončena a toto téma se zopakovalo několikrát. Taky tam, kde to hodně bolelo a evidentně to stále bolí dodnes.

Konstelaci jsme právě tady ukončili. Bylo důležité si marnost uvědomit, její částečné zpracování přijde možná časem. Ona totiž ta marnost nejde ani zpracovat a zlikvidovat. Je důležité si uvědomit, s kým máme čest setkat. A nejen to. I to, že nám vládne víc, než bychom chtěli.