Celý život se starala o ostatní.

O rodiče, o své děti. Jeden manžel, druhý manžel.

Dům, chalupa, zahrada.

Náročná práce.

Nazývala se hodnou holčičkou, sladkou kočičkou.

Jenže ji život vedl  jinudy. Děti dávno odrostly,  tvoří nové rodiny a za prvním manželem se po čase odporoučel i ten druhý. 

Pořád se o někoho starala, pečovala, spojovala, držela rodinu pohromadě. 

Svou sebehodnotu necítila v sobě, ale v práci pro ostatní. Tam byla její důležitost!

Také  byla  zaměstnancem, kterého si všichni přejí a který si svou výplatu “správně” zaslouží.

Manželkou, která stála při svém muži v dobrém i zlém, i když s ní vymetal všechny komíny.

Starala se o dům, o zahradu. 

Vařila marmeládu, kterou si připomínala doby, kdy děti byly malé.

Teď už ji nikdo nechce. Nikoho nezajímá, že letos měly stromy velkou úrodu a že se musela zužitkovat. Navíc — meruňkovou neradi. 

Už ji ani děti nepotřebují tak, jako kdysi. Nikdo ji nepotřebuje…

Jenže co s tím vším?

Aby mohla přemýšlet lépe, zastavilo ji tělo. Několikatýdenní nemocenská a upoutání na lůžko nabízelo možnost přemýšlet o tom, kde se její  život nachází. 

Tam začala cesta dalšího poznání. 

Cesta k uvědomění, že vlastně už nic nemusí.

Že je čas pro ni.

Jen ho dřív nikdy neviděla, ani necítila.

Vlastně nevěděla, jaké to je, jak se to dělá. Padesát let máte pozornost primárně vůči ostatním. Není jednoduché ji vnímat v sobě.

Je to obrovská výzva. Člověka to vrací  pořád na startovní čáru.

Sundat staré okovy, různá přesvědčení, plány, ale i emoce viny, smutku a marnosti.

Najít sebe.

Své potřeby, touhy. Začít tancovat, zpívat, radovat se.

Jen tak a úplně jinak.

I když už jí není 30. Ani 40.  Ale to nevadí. Právě proto.

Máme úžasnou možnost prožít zralý věk jinak než naši předci. 

Ve zdraví, energii, naplnění používat  potenciál, který nám byl dán. 

Můžeme! Víte to?