Děsí jí témata války, děsí ji představa koncentráků, děsí ji pohled na utrpení, na smrt. A přesto se jí o tom zdá. Probouzí se vyčerpaná a potřebuje se schovat někam do bezpečí.
Trápí ji to už od dětství, možná by se zdálo, že už je to dlouhá doba, že by si na to člověk zvykl a považoval za normální. Jenže na tohle se asi zvyknout nedá.
Povídá mi o sobě a já chci vědět víc a víc. Často jen přemýšlí a hledá slova, aby popsala to, co cítí. Povídáme si po telefonu, protože vzdálenost kilometrů nemá vůbec vliv a nemusí kvůli konzultaci jezdit do Prahy.
Po chvíli mi přichází vhled na její minulý život. Protože je její psychika velmi křehká, neberu ji tam přímo. Ještě že máme spoustu možností, jak do minulých zkušeností nakouknout a zpracovat si je.
Dostaly jsme se do období před 2. světovou. Byla farář v jednom malém pohraničním městečku. Ne ledajaký. Byl vyhlášený, charismatický a velmi oblíbený. Svou práci miloval. Byl farářem dnem i nocí.
Už se vědělo, že válka brzy přijde. Modlil se svými farníky každý den. Aby válka nepřišla, nebyla tak krutá, aby byli zachráněni, spaseni. Věřil, že modlitby pomohou. Vždy pomohly. Aspoň kousek. Někdy větší, někdy menší. Vnímal sílu Boha a sílu jeho milostí.
Navzdory usilovným modlitbám však válka přišla. Viděl, jak všechny ty, které provázel od narození až po poslední cestu, všechny ty, o které pečoval, staral se o jejich duchovní rozvoj a cítil zodpovědnost za jejich životy, začali likvidovat nacisti. Chtěl se obětovat, zachránit je, ale byl bezmocný. Jejich utrpení však bral na sebe. Tak moc bral svou víru a své místo duchovního vážně.
Město utrpělo značné ztráty na životech a farář byl odvezen do koncentračního tábora. Snažil se být stále všem podporou. Byl už velmi vyčerpaný, ale o to víc se snažil. Byl jak houba, která natisíckrát nasála cizí bolest, strach a bezmoc.
Zlobil se na Boha, že takové zvěrstvo dovolil. Už nevnímal jeho hlas tak dobře, jako předtím. Byl plný zloby, únavy a bezmoci. Přesto se snažil ulevit všem těm, kteří okolo něj trpěli. Možná se snažil Boha nahradit. Nebo Ježíše. Apoštoly. Dělat jejich práci. Dávat naději tam, kde naděje není. Nadlidský výkon. Nereálný a nemožný.
Tento obětavý muž se pak nakonec zbláznil. Množství nákladů, které se nabral nemohl unést. Už se jen zmítal na posteli a křičel. Zastřelili ho, možná nebyli až tak nelidští…
Ale ještě než nám v příběhu odešla duše do nebe, potřebovaly jsme v tomto okamžiku zapracovat úplně nejvíc. A to pustit všechna propojení s lidmi, jejich bolest, utrpení a strach. Byl to docela oříšek, než všichni mohli jít svou cestou, následovat svůj osud, ve kterém byla válka součástí.
Musela si prodýchat uvědomění, že není ani Ježíš, ani Bůh a že je jen pouhý člověk z masa a kostí. Nic víc, nic míň. Že se nemusí trestat, nemusí trpět a nemusí si připomínat jejich utrpení, kterému nebyla schopna zabránit, ulevit ani spasit jejich duše.
Už opravdu nemusí.
Následovalo zvláštní ticho a svět se kolem lehce zavlnil. Já to tak tedy vnímám a vím, že i Vy na druhé straně. Najednou je to jinak. Být jen sama za sebe. Nepřepisovat cizí knihy osudů, nenasakovat a netrpět za všechny potřebné.