Koukám na ni a říkám jí, že budeme muset zpátky do toho jejího koncentráku. Zatváří se kysele a odběhne od tématu. To, že to byl její minulý život víme. Byly jsme tam už párkrát. Ona jedna regrese ani konstelace náročný život totiž nevypígluje. A takový pobyt v koncentráku, to je pořádný zásek.

Vidím ji tam, tenkrát. Příšerně hubená, vychrtlá, leží jich 5 na jedné posteli přikryté dvěma šedýma dekama. Víc jich neměly a venku byla v tu dobu strašná zima. Choulily se jedna k druhé s pocitem, že aspoň to pomůže. Moc to nepomáhalo. Bylo jim totiž ukrutná zima všem.

Klientka se ošívá, ošklivě na mě kouká, že se jí tam teda fakt moc nechce. I když je jí jasné, že asi jinou volbu nedostane.

Koncentrák. Zima. Hlad.
Jsme tam  Zjišťujeme, že má nějaký odporný ekzém. Svědí to, hnisá, bolí. Veškerý dotyk bolí. Asi svrab, brutální zánět, smrad. Směju se jí, protože když před lety pracovala jako zdravotní sestra, prohlašovala, že může dělat kdekoliv, jen ne na kožním, že je to prý hnusný. Nobaže, tady tohle fakt hnusný bylo.

Cítím její vztek a nenávist. Ke všemu. Úplně supí. Jak tento pocit zná i teď! Sice bývá ukrytý hluboko, ale je tam Supí vzteky a vztek necháváme projít. Uvolňujeme všechno, co je potřeba.

Vracíme se zpátky. Zima, hlad, vztek. Je úplně odpojená od svého těla. Od života. Nesnáší své tělo, nesnáší pohled na ty hůlčičky, které byly kdysi nohami. Nesnáší ty svoje kosti, které jsou obalené ošklivou kůží. Nesnáší ty hubené kolem, nesnáší, jak fňukaj, jak si stěžují. Nesnáší všechno. A aby to přežila, vytvořila si vlastní svět.

Je to svět, kde se totiž jí. Masíčko, knedlíčky, vývary, pečené husy, kachny, koláčky. Všechno mastné, tučné a rozhodně velice výživné.

V tuhle chvíli se nám oběma sbíhají sliny. Dokonce mám pocit, že sousedka bydlící pod námi peče nějaké maso. Fakt tu pečenou krkovici cítím. Otevíráme okno, čicháme a nic. Ta její toužebná představa byla tak silná, že voněla i nám teď.

Dala si tenkrát plán, že takové hubené tělo už nikdy nedopustí.
Že tohle hnusné cosi se už nikdy nikdy nebude opakovat.
Svůj plán držela doteď.

Rozpuštěno. Vyčištěno. Zpracováno. Cítí úžasnou úlevu.

Už nemusí zajídat starou bolest, nenávist a smutek. Už nemusí dělat opatření, aby vydržela pobyt v koncentráku, aby vydržela zimu i hlad.

Věřím, že to byl poslední hřebík, který jsme potřebovaly vytáhnout. Možná i ten ekzém, který má na sobě pár let brzy zmizí. A s ním i několik desítek kil.