S nadváhou měla problém už od malička, v dospělosti se jí podařilo sundat pár desítek kilo, ale v poslední době část nabrala zpátky. Děsí ji představa, že se dostane tam, odkud se dostává velmi špatně a kde už jednou byla.
Miluje jídlo. Hodně jídla. Hodně jídla různých chutí najednou. Je třeba celý den v pohodě a v klidu a najednou jí nějaký hlas v zadu hlavě říká, že se musí jít najíst. A hned teď. A nedá jí pokoj. Je to tak nutkavá potřeba, že překřičí všechny ostatní. Je jedno, jestli je poledne nebo večer. Musí. No a když už sní to něco, tak si dá i další. A další. Nacpe se tak, že se skoro nemůže hýbat a pak si už jenom nadává. Zase to nezvládla…
Jen tak mimochodem se zmíní, že její máma má to samé. Jenže máma je jak za groš kudla a když ve tři v noci luxuje ledničku, tak i když to není úplně ideální, v podstatě se nic moc neděje. Její sestřenice možná ten hlas v sobě až tak nemají, obezitou však trpí všechny.

Hmm, tohle vypadá na jedno. Rodové trauma jako víno. Rovnou se jí tedy ptám: “Hele, nebyl někdo z rodiny náhodou v koncentráku?”
Byl.
Byly tam dokonce dvě.
Babička a prababička.

Víc podrobností klientka nevěděla. Ale to nevadí. Ladíme se na prababičku s babičkou, která v tu dobu byla ještě malá holka.
To, jak to tam vypadalo je asi všem jasné.
Hlad, hlad a hlad. Nekvalitní jídlo a když už bylo, tak se muselo všechno sníst. Nevědělo se, za jak dlouho bude další. Nevědělo se, co se stane za týden, co se stane zítra, co se stane za pár hodin.
Jídlo bylo něco, co dávalo možnost přežít. Znáte to, stát se studeným hubeným asi nebyl úpně až tak problém. Takže je důležité něčemu takovému zamezit. V koncentráku si holky pobyly hezkých pár let. Možná i po celou válečnou dobu.

Po válce šla prababička opět do práce. Vybrala si práci, která jí dávala co největší jistotu. Stala se kuchařkou. Kde jinde je dost jídla pro ni a pro její dceru? U těch, co na to mají! Prababička se po válce znovu vdala a babička vyrostla. Vdala se a měla obrovskou rodinu, kde bohužel neměli moc peněz. S jídlem se velmi šetřilo a když bylo, tak se samozřejmě nemohlo vyhodit ani zrnko máku a muselo se sníst vše do posledního drobku.

Jenže klientčin život vypadá úplně jinak. Jídla přehršel, dostupné kdykoliv a kdekoliv. Nemusí moc šetřit, takže si může dopřát cokoliv, na co má chuť. A taky miluje nakupování jídla. Potřebuje mít doma hromady různých dobrot. Jídlo se samozřejmě nevyhazuje, jídlo “se sní”. Když ne nikdo z rodiny, tak ona určitě.
A do toho tyhle rodové vzorce babičky a prababičky, které ovlivňují každý den jejího života. Rodový vzorec, že je potřeba se najíst, když jídlo je. Je potřeba nakoupit, když je ta možnost. Je potřeba se hodně najíst, protože se neví, jak to bude vypadat zítra. No a taky je potřeba si to jídlo užít, sladkosti, prasárny a tak, protože nikdy nevíte, kdy se to všechno posere. A protože rod potřebuje přežít, dělá všechno to, co k přežití potřebuje. Prababička a babička díky těmto pravidlům přežily. Kdyby tohle nedělaly, mohlo to dopadnout úplně jinak. Proto byl tento hlas tak hlasitý a překřičel veškeré jiné potřeby a stavy.