Témat, které řeší, je víc. Přijímání sama sebe, svého ženství, nadváha. Jí prý relativně normálně, občas ujíždí na sladkém a kávě ve chvílích, kdy nic nemusí. Na moji otázku, jestli se hýbe, cvičí a sportuje odpovídá s nechutí, že jako moc ne. Sportuje výjimečně a jen když “musí”. Postupně se dostáváme k tomu, že je vlastně úplně od těla opojená. Reaguje na něj, až když něco bolí a nebo s odporem, že je teď hnusný a tlustý. (No, není to úplně vlídné zacházení.)

A když to tak krájíme na milimetrové kousíčky uvědomění a poznání, zjišťujeme, že tělo vnímat vlastně nechce.  Má k tomu jistou nechuť.
Má totiž své jisté potřeby.
A taky touhu.
Touha je špatná.
Hříšná.
Zakázaná.
Zůstáváme v těchto pocitech a pomalu kloužeme do meditativního stavu, kde je možné se setkat sama sebou.

Její příběh je zde.

Byla jednou jedna mladá dáma. Byla slušně vychována, dostala ve svém životě vše, co potřebovala a chtěla. Tatínek byl společensky uznávaný a známý. A jako všichni ostatní v daném okolí, byla i jejich rodina křesťansky aktivní. Jejich farář charismatický muž a mladá slečna se do něj zamilovala. Začala mu nadbíhat a lákat ho do svých sítí. Farář nebyl svatý, ani pokorný a celibát příliš neřešil. Děvče se mu líbilo a co by si teda neužil.
Jejich vztah trval možná pár měsíců. Na tajňačku, jak jinak.

Děvče bylo naprosto omámené láskou a touhou, bezstarostně zamilované. Užívalo si nově nabyté sexuální zkušenosti, což se faráři moc nelíbilo. Žena musí přece ležet dole, nehýbat se, neužívat si to a mlčky přijímat aktivitu muže. Jenže slečna rozhodně taková nebyla. Sex ji bavil, cítila se svobodná, krásná, naplněná a dělala to, co ji zrovna napadlo.
Faráři to časem začalo vadit. Velmi vadit. Tohle už je přeci velký hřích (to, že souloží se starostovou dcerou asi hřích nebyl). Možná začal mít pocit, že je slečna posedlá, možná mu i jeho touha komplikovala život.
Začal být agresivní a dívce začal ubližovat. Možná potřeboval vyvážit svůj zmatek v hlavě a tím, že ji zmlátil, se mu asi ulevilo.

Jednoho dne byl jeho záchvat větší. Fyzicky ji napadl, nadával jí a nakonec dívku smýkal po kostele držící ji za vlasy. Byl nepříčetný a dívka se ho bála. V sebeobraně popadla mramorovou sošku a chlapa majzla po hlavě. Možná jednou, možná musela víckrát.

Farář už nevstal. Zabila ho.
Dívka zůstala paralyzovaná a ustrašená v kostele tak dlouho, dokud je nenašli.
Kostel byl znesvěcen. Smilstvo a zabití faráře už bylo příliš.

Děvče bylo sice ušetřeno smrti, ale svůj trest a svůj hřích však muselo odpykat.
Kde jinde než v klášteře. Aby zasvětila svůj život modlitbám, církvi, Bohu a službě potřebným.
Celý zbytek života si vyčítala sexualitu, ženství, tělo a jakékoliv jeho potřeby. Cítila často vinu, tíhu a obrovský smutek. Prostopášnice byla poražena a zničena.