Podniká v oboru už pár let, ale stres, který často vnímá ji ubíjí. Neustálý tlak, práce v mužském oboru a když se to na ni navrší začne zmatkovat, nedokáže v tu chvíli racionálně fungovat a často pláče. Nejsilnější jsou pocity bezmoci a méněcennosti.

Jenže to se v manažerské pozici vůbec nehodí. Ať dělá co dělá, je to silnější než ona.

Ladím se na její povídání, ptám se na různé příklady, pitvám to na pidi kousíčky a dávám průběžně malé nástřely, kde všude vidím souvislost, která by nám mohla otevřít  tu správnou cestu.

Po chvíli “to” vidím.

Teda ne to. Vidím svou klientku v jistém období, které popisuji a ptám se, jestli to tak cítí taky, jestli to s ní rezonuje a jestli se vydat právě tudy. Mám schválení, takže otevíráme období, které bylo dávno hluboce uzavřeno a otevřeno vlastně až dnes.

Bylo jí tam asi 13, 14 let. Rodiče rozhodli, že nemá moc dobrou hlavu, neučí se na jedničky a že půjde na učňák. Zvolili jí jakýsi obor poblíž, aby mohla do továrny ke strýčkovi. Tam se bude mít totiž dobře. (Pozn. přátelé tohle není středověk, tak to často fungovalo v období komunismu.)

Mladá dívka kapitulovala a zvolila osud, který ji vybrali rodiče jako jediný možný. Tento obor a továrna na celý život. Nikdo se jí nikdy  neptal na to, co chce, jak se cítí, co by ji bavilo. Nikoho to nikdy tehdy nenapadlo, vždyť to bylo úplně jasné!  Tak se to prostě dělalo! Tečka.

Často jí bylo připomínáno, že není dost dobrá, dost chytrá, dost cokoliv. Průběžné fyzické tresty v dětství nebyly výjimkou. Často probíhaly výčitky u jídla, jež se polykaly společně s polévkou a zůstaly bolet někde uvnitř. Leta letoucí manipulace, kritiky a dob, na které asi člověk raději zapomene. Jenže se na to zapomenout jen tak nedá.

V současnosti  však pracuje v úplně jiném oboru, než jí předurčili. Dělá navíc práci, kterou nevystudovala. Což je sice úplně normální a běžné, ale v tomto oboru se to často nevyskytuje. Takže stresík navíc. Pracuje často s muži, kde se taky necítí úplně pevná v kramflecích. Do toho to všechno ustát a zvládnout, protože podnikání není úplně procházka růžovým sadem, všechno se musela naučit sama. No a to všechno dohromady pak dělalo tyto nepříjemné stavy.

Postupně sundáváme nánosy, které ji bránily vnímat sebe samu. Její úžasnou sílu, její praktické zkušenosti, které jsou nezměrné, její houževnatost a schopnost si s lecčíms poradit. 

Díky naší práci se ji bude její práce lépe plánovat. 

Věřím, že se jí bude pracovat s lehkostí, klidem a přehledem. 

Není cílem se přece udřít, vyhořet ani se nervově zhroutit